VYKOUPENÍ DUŠE III. Zkouška osudu ○ 22. Kapitola: Rozhovor část 2

 

22. Kapitola: Rozhovor část 2

„To je nemožné.“ řekla jsem jí.

„To dítě bylo počato Rose.“ řekla mi babička.

„Ano řekla si to. Bylo počato, ale nenarodilo se.“ Podívala jsem se na ní a pak na Dimitrie. „Nebo ano?“ zeptala jsem se ho.

„Zemřelo.“ dodal Dimitrij, ale nedíval se na mně.

„Neptala jsem se jestli zemřelo, ale jestli se narodilo?“ zeptala jsem se ho. „Podívej se na mě.“ přikázala jsem mu a on udělal přesně to co jsem chtěla. „Narodilo se tvé dítě?“ zeptala jsem se ho a on si povzdechl a zavřel oči.

„Ano. Můj syn se narodil.“ vykulila jsem oči. „Ale nežil moc dlouho.“ zamračila jsem se a dívala jsem se na něj. „Rozalie čekala, že naše dítě bude děvče. Nositelka DUŠE, ale spletla se.“ řekl Dimitrij se slzami v očích. „Zabila ho. Nechala ho uhořet ve vlastní postýlce. Pak shořela na hranici.“ dodal.

„Je mi to moc líto.“ stiskla jsem mu ruku. Chápala jsem, proč mi o tomhle neřekl. Málo lidí by se chtělo chlubit něčím takovým.

„Ano mužský potomek jí nebyl k ničemu. Neměl potřebnou moc.“ dodala moje babička.

„Doufám, že nechceš tady celou dobu mluvit o tom, proč Rozaline využila Dimitrije? Na tohle nemáme čas.“ řekla jsem a cítila, jak mě Dimitrij hladí po ruce. Jeho dotek mě uklidňoval.

„Samozřejmě, že ne, jen jsem chtěla, aby si pochopila některé věci. Tvoje teta Aysa ovládala éter a i díky tvé babičce a tlaku, který byl na ní vyvíjen a to se ještě stupňovalo, když tě tvoje matka porodila.“ Babička se usmála. „Kdo mohl tušit, že se krev Hearthronů dostane zpátky k Mazurům.“ nechápavě jsem se na ní podívala a pak na Dimitrie.

„Heathrone byla jedna z dhampýřích vládnoucích rodin.“ řekl jako by nic. „Ewers, Belikov, Heathrone, Petrovs, Castlie.“ dodal Dimitrij a já jsem vykulila oči.

„Říkal si Castile?“ zeptala jsem se ho.

„Ano. Eddieho rodina byla jedna z pěti královských dhampýřích rodin.“ dodal Dimitrij.

„Páni.“ vydechla jsem. Bylo toho spoustu, co jsem nevěděla.

„Každopádně.“ začala znovu babička. „Tvoje matka o své existenci nevěděla, postupem času se změnilo i jejich příjmení.“ řekla mi. „Harthaway.“ zamračila jsem se.

„Počkej, ale podle papírů se moje matka jmenovala Janine Clare Hearthrone.“ nechápala jsem to.

„Rose, kdybychom nezměnili doklady o tom, kdo byla tvá matka, byla by si v mnohem větším nebezpečí.“ řekla babička. „To, že jsi morojka byl zázrak, ale pro ostatní moroje by si byla vědecký experiment, nemohli jsme riskovat prozrazení naší rodové linie. Byli bychom zrádci a Tatiana by nás nechala zabít.“ dodala. „Než se tvůj otec oženil s tvojí matkou, měl si brát Tatianu, to ještě nebyla královnou. Tvůj dědeček si to tak přál. Chtěl naší rodinu povznést. Chtěl, abychom mohli nějakým způsobem znovu zasáhnout do historie morojského, ale i Dhampýřího světa. Tvůj otec se nakonec rozhodl pro tvojí matku a i když s tím tvůj dědeček nesouhlasil, nakonec byl rád, že se to tak stalo. Byla jsi jeho nejcennějším pokladem. Tajemstvím, které musel chránit před světem.“ usmála se a já jsem se usmála na ní.

„A proč se tedy po smrti matky oženil s Tatianou, když jí odmítl?“ zeptala jsem se.

„Kvůli tobě.“ znovu jsem se zamračila. „Věděl, že jednoho dne odhalíš svůj prvek a všichni jsme věděli, že když se to stane budeš ve velkém nebezpečí. Doufali jsme, že pokud budeš královnina nevlastní dcera zajistí ti to určitou ochranu.“ řekla babička.

„To se, ale nestalo. Místo toho se mě chtěla co nejdříve zbavit. Chtěla mně provdat za Jesseho Zeklose a otec s tím nic neudělal.“ řekla jsem jí a babička si povzdechla.

„Já vím. Nevím, proč tohle vlastně udělal. Popravdě poté co se oženil s Tatianou začal se chovat jinak, ale na tom dneska už nezáleží protože už nezjistím, co se přesně stalo. Důležité je, to co je teď má drahá.“ Luskla prsty a dveře do jejího pokoje se otevřeli a v nich stála babiččina strážkyně, hlavou naznačila úklonu a pak přešla k mé babičce a položila před ní několikero knih. „Děkuji Amelie.“ Strážkyně se uklonila a odešla z místnosti. „Ale abychom se dostali k tomu, proč jste vlastně tady.“ babička přejela prsty po hřbetech knih. „Tohle jsou naše rodinné knihy, které přesně datují průběh moci.“ řekla mi babička.

„Knihy, ale mám. Našli jsme..“ nestačila jsem pokračovat, protože babička mi skočila do řeči.

„Ano Našli jste ztracený archív, který ukryla Rozaline, ale tohle je naše celá historie.“ dodala babička. „Společně s dalšími knihami a knihami, které máš dokážeš téhle moci přijít na kloub.“ usmála se na mě.

„Počkej, ale já jsem myslela, že mi řekneš, co mám dělat?“ zeptala jsem se jí.

„To bohužel nemůžu miláčku.“ řekla mi babička. „Moc, kterou ovládáš musíš pochopit jen ty. Já ti můžu dát jen tyto vodítka, nic víc.“ podívala jsem se na Dimitrie a on jen přikývl. Co mohl taky udělat? Nakonec jsem v tom zase zůstala sama. „Jen nezapomeň jak daleko se dostaneš, tak daleko bude obtížné se vrátit. Nepřemýšlej hlavou, ale srdcem.“ dodala babička.

***

Po odchodu od babičky jsem potřebovala být sama. Sama se svými myšlenkami a tak jsem se vydala do zahrady. Všude kam jste se podívali byly růže všech barev. V téhle zahradě jsme se vždycky procházeli s mámou.

Opojivá vůně růží mi vždy dokázala zlepšit náladu a hlavně jsem tu mohla bez rušení přemýšlet.

A tak jsem zavřela oči a zhluboka jsem se nadechla. Stále jsem cítila tu opojnou vůni růží, mísenou se sladkou vůní matčina parfému. Moje máma tuto zahradu milovala a každou volnou minutu jsme tady spolu trávili.

Běžela jsem mezi záhony růží a snažila jsem se skrýt před mámou, která se mě snažila chytit. Byl to jeden z těch super dnů, kdy jsme si mohli dělat, co jsme chtěli a nikdo nám neříkal, co máme dělat, protože moje babička byla mimo dům a tak si semnou máma mohla hrát. A zrovna v tuto chvíli jsme si s mámou hráli na honěnou.

Schovala jsem se za jeden rudý keř a čekala jsem, kdy se objeví moje máma, ale nikde nebyla a tak jsem čekala, když mě někdo dal ruku na rameno. Myslela jsem, že je to máma, že mě nakonec chtěla překvapit, ale nebylo to tak.

Když jsem se otočila dívala jsem se do očí mé tety Esmahan. Často jsem jí nevídala a vlastně jsem si ani nepamatovala jestli jsem někdy byla v její přítomnosti. Moje máma vždycky říkala, když jsem se jí na ní ptala, že tetě Esmahan často nebývá dobře a tak musí velmi odpočívat.

„Dcera duše.“ Řekla rostřeseným hlasem. „Duše tvé moci tě jednoho dne zničí.“ A to byli poslední slova, která mi řekla, protože najednou byla pryč.