VYKOUPENÍ DUŠE III. Zkouška osudu - 26. Kapitola: Pátrání

 

26. Kapitola: Pátrání

Rose POV:

 

„Ibrahime..“ začala babička, ale můj otec jí umlčel zvednutím ruky.

„Je toho už dost matko!“ můj otec zahřměl až jsem i já udělala krok dozadu, naštěstí za mnou stál Dimitrij a já jsem tudíž narazila do jeho silného a pevného těla, které zachytilo v silných pažích to mé a dodávalo mi potřebnou silu a oporu, kterou jsem v tuto chvíli nejvíce potřebovala. „Už kdysi jsem ti řekl, že se k mé dceři budeš chovat slušně a pokud to nebudeš respektovat, tak to dopadne špatně, velmi špatně..“ Otec dal do výhružky ke své matce velký důraz, aby pochopila že nesnese odpor. Nakonec stará dáma pochopila, že prohrála, a poraženecky svěsila hlavu a přikývla. Otec přikývl a zaměřil svůj pohled na mně na Dimitrij. Na jeho tváři se objevil úsměv, který jsem už dlouho neviděla. „A nyní bych poprosil o tanec se svojí krásnou dcerou.“ Natáhl ke mně ruku a druhou naznačil kapele, aby začala hrát. Zatočil semnou a za zvuky valčíku jsem se rozvlnily po sále.

Najednou jsem si připadalo, jako všechno bylo jako dřív. Všechno při starém.

 

O týden později…

 

Dny po plese mi splývali vjedno. Poté co se znenadání objevil můj otec na plese a až mistrovským způsobem uzemnil mojí babičku se všechno v domě změnilo.

Najednou moje babička, která byla vždycky všude přítomná se někam ztratila. Od otcova příjezdu nevycházela ze svého pokoje a i jídlo si nechávala nosit. Nechápala jsem, proč mají s otcem, tak napjatý vztah, protože vím, že na něj nenechala nikdy dopustit, dokonce i když jsem byla malá. Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále.“ Podívala jsem se ke dveřím, ve kterých stál můj otec.

„Můžu dál?“ zeptal se mně, ale stejně vešel do pokoje ještě předtím než jsem mu odpověděla.

„Samozřejmě.“ Řekla jsem mu a položila jsem knihu, kterou jsem měla v ruce na postel. Táta zavřel za sebou dveře a sednul si na kraj mojí postele a dlouze se na mně zadíval. „Co?“ zeptala jsem se ho.

„Nic.“ Řekl a pořád se na mně tak zasněně díval. „Jen si říkám, kdy si mi tak rychle vyrostla, že jsem si toho ani nevšiml.“ Dodal.

„Zase tolik jsem se nezměnila.“ Musela jsem mu oponovat.

„Ale ano změnila.“ Táta ke mně natáhl ruku a pohladil mně po tváři. „Jsi tolik podobná své matce.“ Usmála jsem se na něj. „Taky bojovala za to v co věřila. A nikdy by nedopustila, aby někdo ublížil její rodině.“ Dodal.

„Děkuji ti.“ Řekla jsem mu.

„Tak jak si daleko?“ zeptal se mně.

„No moc daleko ne. Vždycky mám pocit, že jsem blízko, ale pak se objeví něco, co mě vždycky vrátí na začátek.“ Řekla jsem frustrovaně a podívala jsem se na něj.

„Dimitrij říkal, že jsi zavřená celé dny mezi těmito čtyřmi stěnami.“ Řekl, jako by to bylo něco normálního.

„Dimitrij říkal?“ pozvedla jsem obočí. „Ty probíráš svojí vlastní dceru s jejím přítelem? Nepřipadá ti to, já nevím… Trochu divné.“ Řekla jsem mu a naklonila jsem hlavu na stranu.

Abé se usmál. „Drahá dcero, kdybych se zeptal tebe, tak se nedozvím naprosto nic. A navíc si myslím, že je dobře, že na tebe budeme dohlížet oba dva., protože ty drahá dcero jsi jako tvá matka.“ Nechápala jsem o čem mluví. „Taky se vrhala do nebezpečí a nepřemýšlela, co by se mělo stát.“ dodal.

Usmála jsem se na něj a chytla ho za jeho ruku. „Vím, že oba máte o mně strach a chápu to, ale musíte mě nechat dělat moje vlastní chyby.“ Táta se na mně podíval a stiskl mojí ruku.

„Já vím, že si už dospělá, ale pro mě budeš stále moje malá holčička.“ Usmála jsem se na něj a objala jsem ho.

„Mám tě ráda tati.“ Můj otec obětoval mé objetí.

„Taky tě mám rád.“ Usmál se. „No nic nechám tě pracovat a půjdu vyřešit nějaké svoje věci, když už jsem tady.“ Políbil mně do vlasů a šel ke dveří.

„Tati?“ zeptala jsem se ho. Táta se zastavil a otočil se ke mně. „Co bude s tebou a Tatianou?“ zeptala jsem se ho. Táta se podíval do země a povzdechl si.

„To se uvidí.“ Dodal jen a pak byl pryč.

Povzdechla jsem si. Bylo mi táty hrozně líto, za posledních několik pár let si toho protrpěl víc než dost. A to, jak se k němu Tatiana chovala bylo víc než kruté a nechápala jsem, proč to otec trpěl. A doufala jsem, že tentokrát už otec prozře a dá konečně Tatianě co proto. Alespoň jsem v to tedy doufala.

Musela jsem přestat přemýšlet o situaci mého otce, protože to nebyla moje starost, tohle si musel táta vyřešit sám, já sem měla teď úplně jiné starosti. Potřebovala jsem najít, alespoň nějaké vodítko ke své moci. Nepotřebovala jsem, abych neměla pod kontrolou ociťování v jiném těle a v jiné realitě, nebo třeba návaly vzteku, které by mohli někomu ublížit a nejvíc mně samotné.

Nechtěla jsem, aby se opakoval případ mé tety, která se ve svých dvaceti let zbláznila a byla umístěna do vězení Tarasov na psychiatrické klinice pro duševně choré.

Nechápala jsem, proč ale vždycky když jsem chtěla přijít na to, proč některé ženy v naší rodině skončili v ústavech, tak vždycky se to všechno přibližovalo k mé tetě a popravdě řečeno měla jsem takový pocit, že právě moje teta bude první krokem k poznání našeho rodinného tajemství.

Teď jen nastala jediná otázka.

Jak se dostat do Tarasova aniž by to někdo z mé rodiny zjistil?