Descendants I. Born Magic ○ 1. Kapitola ○ Tajemství Zrození

1. Kapitola: Tajemství zrození

Krajina mi ubíhala před očima až bolestně pomalu, což bylo skoro až směšně. Vzhledem k tomu, že mi hlava narážela do sedadla, na kterém jsem seděla. Vlak jel stále stejně rychle, ale mně připadalo, jako když se vleče a já najednou začala uvažovat, jestli toto mé rozhodnutí je správné. Nežili jsme si přece s matkou špatně. Milovala jsem život, ve kterém jsme byli s matkou jen my dvě a nikdy mi nepřipadalo, že by nám něco chybělo.

Ano je pravda, že jsem spoustu let žila v blažené nevědomosti. Nevěděla jsem kdo jsem a jaké mám v tomto světě poslání. Ani jsem netušila, kdo je doopravdy má matka a co je její povinností a vlastně i mojí povinností.

Nikdy nezapomenu na matčin pohled, když mi říkala celou pravdu.

***

Seděla jsem zrovna na zápraží našeho domku a četla jeden ze svých oblíbených románků, které jsem tolik milovala. Všichni si ze mě kvůli tomu dělali legraci. Dokonce i moje nejlepší kamarádka Amanda. Ta vždycky říkávala, že jsem jak z jiného světa, protože takovou literaturu nikdo nečte, ale mně to bylo jedno.

První román jsem objevila náhodou v naší rodinné knihovně. Byla to stará zaprášená kniha a byla zapadla hluboko v naší knihovně a velmi mně uchvátila. Nikdo nikdy nezjistil, že jsem tuhle knihu měla. Dokonce ani moje matka o ní nevěděla a já jsem nechtěla, aby to věděla. Když se dozvěděla, jakou literaturu jsem si oblíbila, vypadala až bolestně zasněně a jen pokývala hlavou.

Občas jsem měla pocit, že mi moje matka něco tají. Něco, co jsem měla v nejbližší době zjistit a netušila jsem jestli se mně to bude líbit.

„Anno.“ ozval se hlas mé matko. „Anno, kde jsi?“

„Za domem.“ odpověděla jsem a zaklapla jsem knihu zrovna ve chvíli, kdy má matka prošla dveřmi od terasy. V jejích tmavých kudrnách se jí zalesklo zapadající slunce. Moje matka byla jednou z nejkrásnějších žen, které jsem kdy viděla. Má matka měla v sobě, takové zvláštní kouzlo, které dokázalo každého okouzlit a já jsem doufala, že jsem tohle kouzlo po ní zdědila a jednoho dne se i u mě projeví. Jenomže dneska vydala jinak, tak nějak smutně. „Děje se něco?“ zeptala jsem se jí.

„Musíme si promluvit.“ Máma přešla ke mně a posadila se na lavičku naproti mně.

„Udělala jsem něco?“ zeptala jsem se jí hned. U mé mámy nikdy nikdo nevěděl jestli něco neprovedl, ne že by moje máma byla tak zlá. To vůbec ne. Spíš v lidech vzbuzovala respekt.

Moje máma se na mně překvapeně podívala, zvedla své tmavé, dokonalé obočí a rudé rty se zvlnily do úsměvu. „Proč by si měla něco provést?“

Pokrčila jsem rameni. „Já nevím.“

„Asi nemáš moc čisté svědomí. Nechtěla bys mně něco říct?“ moje mamá znovu pozvedla obočí.

„Ani ne.“ zakroutila jsem hlavou. „To ty si semnou chtěla mluvit.“ usmála jsem se na ní drze. Moje máma jen zakroutila hlavou a povzdechla si.

„Pravda.“ prohlásila tiše, přešla ke mně a sedla si naproti mně. Najednou měla na své tváři tak divný, až skoro zasněný pohled.

„Mami. Děje se něco?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ano.“ vydechla. „Za pár dní ti bude sedmnáct let a myslím, že je čas, abych ti konečně řekla pravdu.“

„Pravdu? Jakou pravdu?“ nechápala jsem co mi máma chce říct.

„Pravdu o tom, kdo doopravdy jsi, mé drahé dítě.“ povzdechla si máma.

***

„Vážení cestující vlak bude vjíždět na Portlandské nástupiště za půl hodin.“ ozval se hlas z reproduktoru. Do půl hodiny se změní můj život. Navždy.

Kéž by mi matka nikdy neřekla pravdu. Kéž by mlčela do konce života. Bylo by to nejlepší. Nemusela bych nyní sedět v tomto prokletém vlaku, na cestě ke svému novému osudu.

Osudu, který mi byl předurčen.

***

„Víš miláčku, můj život nebyl nikdy jednoduchý, ale jediné, co se mi v mém životě opravdu povedlo, jsi ty.“ máma mě pohladila po tváři.

Mamina slova mně potěšila. „Taky tě mám ráda mami.“ usmála jsem na ní.

„Já vím.“ máma si povzdechla a prohrábla si své dlouhé vlasy. „Vždycky jsi se mně ptala, proč žijeme jen sami dvě a proč nemáš třeba tátu a nebo prarodiče, jako ostatní.“ začala máma.

„Já vím, ale to už si mi vysvětlila.“ skočila jsem jí do řeči. Věděla jsem, že téma rodina je pro mojí mamu hodně těžké téma a ještě mám v živé paměti, když jsem na ní před roky tlačila, aby mi řekla, proč nemám tátu nebo babičku s dědou. Vlastně jsme celý život žili jen sami. „Říkala si, že si o rodiče přišla když si byla malá a můj táta umřel v autě.“

Máma při těch slovech zavřela oči a po pár minutách je opět otevřela a podívala se na mně smutnýma očima, ve kterých se jí třpytily slzy.

„Ano, to jsem ti řekla, ale nebyla to úplně pravda.“ Zamračila jsem se na ní. „Nebyla pravda, že jsme zůstali úplně sami. Moji rodiče nezemřeli, když jsem byla malá.“ dodala.

„Co? A..a..ale proč?“ nechápala jsem. „Proč si mi, ale říkala, že jsou mrtví?“

„Protože to bylo jednodušší, než ti říct pravdu. Je mi opravdu líto, že jsem takto lhala, ale bylo to jen proto abych tě ochránila.“ dodala.

„Ochránila? Před čím?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Před světem, ve kterém jsem žila já.“ řekla mi máma. „Svět, před kterým jsem tě chtěla ochránit.“ Máma si povzdechla. „Svět do kterého tě teď budu muset poslat, abych tě ochránila před mnohem větším zlem.“ Máma mně chytla za ruce a podívala se mi do očí. „Annabeth jsi v nebezpečí. Ve velkém nebezpečí.“ Zamračila jsem se.

„V nebezpečí? V jakém?“ nechápala jsem.

„Annabeth tento svět ve kterém žijeme není ten, do kterého jsem se narodila a ani ty si se do něj nenarodila. Kdyby nebylo mého rozhodnutí, tak by si tento svět ani nepoznala.“ Řekla máma, ale já jsem stále nechápala, co mi chce říct. „Annabeth existují ještě jiné světy, které jsou kolem nás.“ Máma se mi podívala přímo do očí. „Nadpřirozené světy, Annabeth.“ Dodala.

„Prosím?“ vykulila jsem na ní oči. „Počkej mami, chceš mi tady tvrdit, že existuje nadpřirozený svět, něco jako fantasy nebo sci-fi. Mami ty si přece chytřejší.“ Zasmála jsem se.

„Annabeth, já si nedělám legraci.“ Řekla máma pevně a vytáhla z kapsy fotografii, která vypadala že je opravdu hodně stará, pak mi tu fotografii podala. Vzala jsem sis od ní fotografii do ruky a vykulila jsem oči.

Tuhle fotografii jsem moc dobře znala. Před lety jsem jí objevila v matčiných věcech a ptala jsem se na ní, ale máma mi tenkrát řekla, abych už nikdy na tyto fotografie nehledala a teď mi jí sama dala do ruky. Nechápala jsem.

„Annabeth vyrostla jsem ve světě plném upírů. Jsem poloviční upír Annabeth, nebo-li Dhampír.“ Otevřela jsem pusu, ale pak jsem jí zase zavřela a zadívala jsem se na tu fotografii. Byla na ní moje máma, když byla nejspíš tak stejně stará jako já, vedle ní stála blondýnka, která se usmívala a jasně byli vidět tesáky upíra.

Polkla jsem, protože jsem si najednou uvědomila, že můj život se má teď od základu změnit.

***

Vlak trhnutím a skřípěním kol zastavil a moje hlava trochu bouchla do opěradla. „Vážení cestující, vlak právě zastavil na nástupiště v městě Portland.“ A bylo to. Byla jsem tady. V mém novém domově.

„Slečno.“ Zvedla jsem hlavu a setkala jsem se s pohledem stroj vedoucí, která stála ve dveřích a usmívala se na mně. „Dojeli jsme na konečnou stanici. A vlak se bude vracet do New Yorku.“ Dodala.

„Promiňte. Jen jsem se zamyslela.“ Zvedla jsem tašku se svými věcmi a vystoupila jsem ze stojícího vlaku a zhluboka jsem se nadechla. Vzduch tu byl jiný i lidé tu byli jiní a nebo jsem to alespoň tak cítila, ale nejpravděpodobnější bylo, že jsem to cítila jen protože jsem věděla, kdo doopravdy jsem.

***

Netušila jsem do čeho se to řítím, když jsem stála s mámou na vlakovým nádraží. Jak snadné pro mě bylo uvěřit matčiným slovům a přijmout svůj osud. Máma myslela, že tenhle život pro mě bude těžký přijmout, ale bylo to naopak. Nejtěžší to bylo pro mojí mámu.

Když jsem nastupovala do vlaku vstříc svému osudu, vypadala jakoby chtěla všechno vzít zpátky. Jako by chtěla mně vytáhnout z vlaku a nikam mně nepustit, ale zároveň jsem v jejích očích zahlédla smutek. Smutek, který jsem v jejích očích už dlouho neviděla.

Občas během mého života se mi zdálo, že když se na mně máma podívá tak jsem měla pocit, jako by jí něco strašně bolelo, jako by moc trpěla a její utrpení mělo něco společného se mnou a její minulostí.

„Neboj se mami.“ Usmála jsem se na ní a stiskla jsem jí ruku. „Všechno bude v pořádku. Zvládnu to.“

„To já bych měla tebe uklidňovat a ne ty mně.“ Zasmála se máma.

„Vážení cestující, vlak směřující do Portlandu přijíždí na třetí nástupiště.“ Ozvalo se z tlampače. Zhluboka jsem se nadechla a obě dvě s mamou jsme čekali až vlak před námi zastaví. Znovu jsem se zhluboka nadechla a nastoupila jsem do vlaku. Ještě předtím než se zavřeli dveře, jsem se otočila na mámu, která měla v očích slzy.

„Dej na sebe pozor.“ Vydechla a naposledy mně stiskla ruku, kolem nás prošla stroj vedoucí a upozornila nás, že vlak bude odjíždět. S mámou jsme si vyměnili poslední slova a pohledy, zavřeli jsme dveře a po pár vteřinách se vlak začal rozjíždět. Přitiskla jsem ruku na sklo a dívala se, jak mi moje máma mizí z dohledu, až se nakonec ztratila jak ona tak i New Yorské nástupiště.

***

„Slečno?“ z mého snění mně probudil až hlas taxikáře. Pohlédla jsem na něj. „Slečno jsme na místě.“ Otočila jsem hlavu k oknu a pohlédla na les, který se přede mnou rozprostíral.

„Děkuji.“ Odpověděla jsem, zaplatila jsem a pak jsem i se svými věcmi vystoupila ven. Taxikář se docela divil, že jsem chtěla dovézt k tomuto lesu, ale naštěstí se moc nevyptával. Což bylo dobře. Protože Akademie sv. Vladimíra byla lidskému oku skrytá a já k branám akademie musela dojít pěšky.

Měla jsem docela strach, protože jsem si nebyla vůbec jistá, jestli se v tomhle hustém a temném lese neztratím, ale máma tvrdila, že nemusím mít strach, les by mě měl navést sám.

A to se nakonec taky stalo, protože najednou jsem se ocitla před velkou kovovou bránou, na které byl vytesán znak Akademie sv. Vladimíra. Najednou jsem měla knedlík až v krku a přála jsem si, aby mi máma nikdy neřekla pravdu a mohli bychom si v klidu a pohodě dál žít v našem malém domečku v blízkosti lesa.

Jenomže to už bohužel nešlo. Byla jsem už moc daleko, abych vzala zpátečku.

„Kdo jste?“ ozval se za mnou hluboký hlas. Otočila jsem a setkala jsem se s temným pohledem muže, který stál u brány.