Descendants I. Born Magic ○ 2. Kapitola ○ Welcome Akademy sv. Vladimir

                             

2. Kapitola: Welcome Akademy sv. Vladimír

„Kdo jste?“ ozval se za mnou hluboký hlas. Otočila jsem a setkala jsem se s temným pohledem muže, který stál u brány.

Měl na sobě tmavé džíny a černou košili. Jeho rozcuchané hnědé vlasy mu padali do tváře, kterou skrýval ve stínech, ale jeho oči byli i přes to patrné.

„Já..“ vydechla jsem, když zašustilo listí. Otočila jsem hlavu a zadívala se do tmy.

„Jste hluchá!“ jeho hlas mně donutil se na něj podívat. Jeho tělo bylo napjaté. „Ptal jsem se kdo jste a co tady děláte! Neumíte odpovědět?!?“ teď už to vyznělo jako zavrčení zvířete. Otevřela jsem pusu a chtěla odpovědět, když se ten šustivý zvuk ozval znovu, ale tentokrát ho zaregistroval i on.

Ten zvuk se ozval ještě několikrát, ale tentokrát mnohem blíž než předtím. Jeho tělo se napjalo ještě víc a jeho ruku uchopila něco lesklého, co měl u pasu. Vypadalo to jako stříbrný kůl. Vykulila jsem oči a podívala jsem se směrem, který se díval on a viděla několik osob, které vycházejí ze stínů.

A pak najednou se proti nám rozběhli. „Za mně!“ zavrčel a jediným pohledem mně strčil za sebe. Bylo to neskutečné.

Rozdával rány, stříbrným kůlem bodal do útočících bytostí a do toho blokoval jejich cestu ke mně. Byl jako bůh války, před kterým by se všichni měli poklonit a uctívat ho.

„Za bránu!“ procedil skrz zuby. „Hned!“ vykřikl, když jsem se nehýbala a bylo vidět, že ztratil koncentraci a schytal několik ran. Brány byli blízko, ale stále to bylo vzdálené. Zahodila jsem tašku a rozeběhla jsem se k branám akademie.

Už jen pár centimetrů mě dělilo od mého cíle, když se kolem mě prohnal stín a vítr mi navál vlasy do obličeje a zastínil mi tak vidění. Něco mě popadlo za ruku a pak jsem jenom cítila, jak letím vzduchem a moje záda dopadly na kovové mříže brány a po nich jsem se sesunula k zemi. Můj zrak se začal rozmazávat.

„Ale, ale co to tady máme? Malá Dhampýrka.“ Před mým zrakem se objevili rudé oči. „Hm, mladá krev ty budeš velmi chutná, krásko.“ Jeho studená ruka mně pohladila po tváři. „Neboj se nebude to bolet.“ Usmál se a přiblížil své bílé tesáky k mému uchu. „Moc.“ S tím potopil své tesáky do mého krku. Vykřikla jsem bolestí, ale najednou přestal a podíval se na mně zděšeně. „Co to?“ a pak najednou jeho tělo bylo probodnuto stříbrným kolíkem a to bylo to poslední, co jsem viděla, než jsem upadla do černo-černé tmy.

***

Teplé sluneční paprsky mně lechtali po tváři, ležela jsem na trávě, která mně lechtala po kůži. Ležela jsem na louce u rybníka, která byla kousek od našeho domu, kde jsme s mamou žili celý můj život. Otočila jsem hlavu k domu a otevřela oči. Spatřila jsem náš malý, bílý domeček.

Byla jsem k tomuto domu vázáná. Máma říkala, že jsem se tu narodila a podle ní to byl důvod proč mně to k tomuto domu tak táhlo.

Jako malá. No malá, mohlo mně být něco kolem deseti let. Takže malá. Jsem nechápala, proč když žijeme v New Yorku, tak máme dům na okraji města a ještě navíc hluboko v lesích, daleko od civilizace, ale mámě se toto místo líbilo. Vlastně říkala, že toto místo v sobě mělo něco magického.

A v tuto chvíli musím říct, že měla pravdu. Vážně to tu mělo něco do sebe, jako bychom byli skryti od okolního světa, které nás obklopovalo.

„Anno.“ Ozval se hlas odnikud. „Anno.“ Otočila jsem hlavu za hlasem a strnula jsem, protože jsem se dívala do rudých očí.. „Annabeth.“ S tímto slovem ponořil své dlouhé tesáky do mého krku a já jsem vykřikla.

***

Když jsem znovu otevřela oči přivítala mně ostrá bolest a tak jsem oči zase zavřela. Zasténala jsem a ruku jsem si dala na oči. Sakra to byl sen. Vedle mě zapípal monitor. Znovu, ale tentokrát pomalu jsem otevřela oči a setkala jsem se s bílými zdmi. Realita toho co se stalo mně dohnalo.

Můj příjezd do akademie, les, brána, tajemný cizinec, krvelačná bestie a ostré bílé tesáky, které se mi zakously do krku. Moje ruka vyletěla k místu kam mně kousla ta bytost, ale cítila jsem jen obvaz.

„Opatrně ať si neublížíte.“ Podívala jsem se za hlasem a setkala jsem se s úsměvem postarší dámy, která byla oblečená do nemocničního úboru.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se. „Kdo byli ti.“ Nedokázala jsem říct bestie. Teď jsem litovala, že mi moje matka neřekla všechno, alespoň mi mohla říct, jak bych takovým bytostem vůbec mohla měla říkat.

„Byli jste napadeni strigoji. Nejspíš se zase snaž í napadnout školu.“ Řekla a usmála se znovu.

„Stává se to často?“ zeptala jsem se a dívala jsem se, jak se její čelo trochu zkrabatilo.

„Občas se to stalo. I když je pravda, že za posledních sedmnáct let se to nestalo.“ Řekla mi popravdě. Sedmnáct let? Takže sedmnáct let je klid a jakmile se objevím tak ty monstra taktéž. Dost divné.

„A říkala jsem si jestli je naše pacientka už vzhůru.“ Ozval se ode dveří hlas starší ženy. „Alberta Petrová, slečno?“ podala mi ruku, kterou jsem přijala.

„Annabeth Ha…“ zarazila jsem se. „Mazurová. Jsem Annabeth Mazurová.“ Vyslovila jsem. V jejích očích se zajiskřilo poznání.

„A… Ano jistě. Čekali jsme vás slečno Mazurová.“ Usmála se na mně. „Doufám, že se Vaší matce daří dobře?“ zeptala se starostlivě.

„Ano velmi dobře, akorát měla spoustu práce a tak mně nemohla doprovodit.“ Podívala jsem se na ní. „Doufám, že jste jí nevolali?“ zeptala jsem se. Bála jsem se, že kdyby máma věděla, co se stalo, tak by se hned sebrala a přijela.

„Ne nevolali. Úplně jsme netušili, kdo jste Annabeth. Mohu Vám tak říkat?“ zeptala se.

„Anna. Jsem Anna.“ Usmála jsem se na ní a byla jsem ráda, že mámě nevolali. Stejně se to nakonec dozví a pak bude oheň na střeše, ale na to je nakonec dostatek času.

„Dobrá Anno.“ Usmála se. „Tak vidím, že už si v pořádku, tak až s tebou doktorka Olenská vyřídí papíry, tak tě odvedu na pokoj. Dobře?“ zeptala se mně a já jsem přikývla. S tím Strážkyně Petrová kývla a odešla z pokoje.

***

Papíry jsme na lékařském oddělení vyřídili celkem rychle a tak jsem brzo kráčela vedle Strážkyně Petrové do ubytovací části, což bylo dobře, protože jsem opravdu neměla ráda nemocnice. Stejně jako moje máma.

„Není to moc, ale snad ti to bude stačit.“ Otevřela dveře do jednoho pokoje. Byl to malý pokoj a jednoduše zařízený, ale byl hezký a oknem bylo vidět na les. „Byl to pokoj tvé matky.“ Dodala. Otočila jsem se na ní.

„Znáte mojí matku?“ zeptala jsem se na ní a ona se usmála.

„Ano na Rosemarii Hathawayovou tady zná kde kdo.“ Zakroutila hlavou. „Ale asi bych se na ní neptala, vzhledem k tomu že si zvolila toto jméno.“ Řekla mi a zajiskřilo jí v očích.

„To by mě ani nenapadlo.“ Prohlédla jsem si teď mnohem více důkladně pokoj, ve kterém jsme byli. Teď už jsem se na ten pokoj dívala úplně jinak. Ne že by se mi pokoj nelíbil, to vůbec ne, ale když jsem teď věděla, že tento pokoj patřil mojí máma. Máma tady žila už jako malá holčička. Vyrůstala tady. Tady prožívala všechny své šťastné chvíle, první lásky, první bolesti.

„Nechám tě, aby sis mohla vybalit a zařídit se.“ Ozval se za mnou hlas Alberty. „Nechám ti tady přijímací papíry, tak až budeš mít čas, tak se na něj podívej a vyplň je.“ Podívala jsem se na ní a přikývla jsem. Strážkyně Petrová přikývla a odešla z pokoje. y„Vítej na Akademii sv. Vladimíra.“ S tím mně nechala v mém novém pokoji samotnou.

Přešla jsem k oknu a pohlédla ven. Jak jsem říkala můj nový pokoj měl výhled na lesy, které se rozprostírali okolo akademie, ale zároveň před lesem, byla běžecká dráha, na které běhalo v tuto chvíli pár lidí. A pak dva muži rozdílného věku. Jeden starší, řekla bych ve čtyřicátých letech. Měl na sobě tmavé, volné cvičební kalhoty a čelný nátělník. Měl tmavé vlasy, které už byli věkem trochu prošedivělé. Vlasy měl důkladně stažené dozadu, aby mu při tréninku nepadali do očí.

A ten druhý?

Polkla jsem. Byl to on. Tajemný cizinec, který mě před branami zachránil život před tím aby mi strigoj rozdrásal krk.

Jako by vycítil můj pohled, zvedl svůj zrak a podíval se mým směrem a mé srdce mi poskočilo v hrudi, když se jeho zelené oči zabodli do mých. Nevím jak dlouho jsme na sebe hleděli, ale odpoutali jsme se od sebe, až když vzhlédl druhý muž k mému oknu pohled a já zalapala po dechu. Jeho tmavé oči vyzařovali teplo.

Na dálku to bylo těžké odhadnout. Netušila jsem, jak to můžu s takovou jistotou říct, ale zdálo se, že jakmile jsem překročila brány této akademie, mé smysly které jsem už teď nenáviděla. Netušila jsem, proč dokážu s takovou jistotou číst v druhých lide, aniž bych se s nimi setkala, ale dokázala jsem to.

A tato akademie zjevně moje smysly zdvojnásobila.