Descendants I. Born Magic ○ 3. Kapitola ○ První hodina

 

3. Kapitola: První hodina

 

Zbývající dny do začátku školního roku na akademii utíkali až skoro bolestně pomalu. Což bylo zvláštní, protože jsem nikdy netěšila na začátek školního roku. Možná protože mně škola nikdy moc nebavila. Vždycky jsem si připadala jiná a ostatní to nejspíš cítili, protože se mi stranili, ale teď to bylo o něčem jiném.

Na tomto místě jsem se cítila úplná, jako bych sem patřila už dávno a možná to i opravdu tak bylo. Jen jsem netušila proč mě sem moje máma poslala týden před začátkem, ale nejspíš k tomu měla svůj důvod.

A dnes byl konečně velký den D.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a zhluboka jsem se nadechla. Bylo to tady. Začátek školního roku. Dnes bych mohla změnit svůj život a začít úplně od začátku. Přece jen mně tady nikdo neznal a já neznala nikoho.

Byla to moje šance. S tím jsem si prohrábla své dlouhé, hnědé vlasy, vzala jsem do ruky červenou kostkovanou košili, kterou jsem si oblékla přes černý top a přes rameno dala kabelku kde jsem měla všechny věci, které jsem měla na dnešní vyučovací hodiny mít.

Vyšla jsem z pokoje a zamkla za sebou dveře.

Cesta k hlavnímu vyučovacímu kampusu byla zalidněná spousty studentů, kteří mířili na první vyučovací hodinu. Pomalým krokem jsem došla až do učebny číslo 15, kde měla být moje třída. Učebna byla poloprázdná a tak jsem zamířila k prostřednímu stolku, posadila jsem se na židli, vyndala jsem si věci a čekala jsem.

Učebna se pomalu začínala plnit, ale já jsem to nějak nevnímala, protože moje mysl se toulala v hlubinách New Yorských lesů. Přemýšlela jsem co zrovna teď zrovna máma děla, jak se vůbec má.

„Promiň máš tu volno?“ z mého snění o mámě mně vytrhl něčí hlas. Vzhlédla jsem a setkala jsem se s modrýma očima nové spolužačky. Chvíli jsem se na ní dívala, protože jsem úplně netušila, na co se mi vlastně ptala.

„Promiň, co si říkala?“ zeptala jsem se jí po chvíli.

„Jestli tu máš volno?“ pozvedla na mně obočí.

„Jasně.“ Ani jsem si nevšimla, že celá učebna se zaplnila.

„Jsem Rozalie Beliková.“ Podala mi ruku a já jsem se usmála.

„Anna. Jsem Annabeth Mazurová.“ Představila jsem se jí.

„Mazurová? Jsi z Ruska?“ zeptala se mně.

„Ne nejsem. Pocházím s New Yorku.“ Řekla jsem jí.

„Aha. U nás žije muž jménem Abé Mazur neznáš ho? Není to tvůj příbuzný?“ zeptala se mně zvědavě. Nadechla jsem se a chtěla něco říct, ale radši jsem se zastavila, toho muže jsem opravdu neznala, ale nebylo vyloučeno, že semnou má něco společného.

„Ne nikoho takového neznám.“ Nemělo smysl lhát, ale zároveň jsem musela být opatyrná v tom, co řeknu. Moje máma nechtěla, abych lidé znali moje pravé přímení a tak jsem musela být opatrná. Jediná, která znala pravdu byla strážkyně Petrová a tak to mělo, alespoň v tuto chvíli.

„Aha tak to bude asi shoda jmen.“ Usmála se na mně.

„A ty žiješ v Rusku?“ Rozalie přikývla. „To je trochu daleko. Tvoje rodina se sem přistěhovala?“ zeptala jsem se jí.

„Ne moje rodina žije v Rusku, ale já chodím od malička na tuto akademii.“ Osvětlila mi situaci. „Můj strýc zde pracuje jako strážce a mentor bojových umění.“ Řekla Roza.

„Fakt?“ zeptala jsem se jí se zájmem.

„Jo. Říkal, že tento rok bude mít náš ročník na bojové umění, což je super. Strejda Dímka je strašně fajn.“ Usmála se.

„Dímka?“ zeptala jsem se zmateně.

„Dímka je jeho přezdívka, kterou mu říkáme doma. Jinak se jmenuje Dimitrij. Strážce Dimitrij Belikov asi si o něm slyšela.“ Řekla hrdě.

„No popravdě.“ Prohrábla jsem si své dlouhé vlasy. „Popravdě jsem o něm neslyšela.“ S tím na mně vykulila oči.

„CO?!“ řekla možná trochu moc nahlas protože se několik spolužáků otočilo našim směrem. „Jak ho nemůžeš znát? Vždyť strejdovi všichni přezdívají bohem.“ Kroutila hlavou nechápavě. Otevřela jsem pusu, ale už jsem nestihla nic říct, protože do třídy vešel profesor. „A je. Úplně jsem zapomněla, že letos máme na teorii Strážce Alta.“ Zasténala Roza, ale ještě mi stačila říct. „Pak to probereme.“

„Slečno Belikova, doufám že si nemyslíte, že jsem přes prázdniny ztratil sluch, že ne?“ poznamenal Strážce Alto.

„Samozřejmě, že ne strážce Alto, to bych si ani nedovolila.“ Řekla Rozalie sladkým hláskem a já se jen pousmála nad její drzostí. Zjevně neúcta k pedagogům je stejná i na této škole.

„A koukám, že jste se činila slečno Belikova. Svádíte ke zločinu i nové spolužáky, že slečno?“ zeptal strážce Alto.

„Mazurová pane. Annabeth Mazurová.“ Slyšela jsem několik zalápaní po dechu a šeptání.

„TICHO!“ vykřikl strážce Alto a v očích mu zajiskřilo poznání. „No tak doufám, že se nenecháte zlákat špatnými vlivy slečno Mazurová.“ A s těmito slovy se otočil k nám zády, odešel ke katedře a začal svojí hodinu.

„O čem to bylo?“ zeptala se vedle mě Rozalie.

„Nevím.“ A tentokrát to byla pravda. Nevěděla jsem, co strážce Alto proti mně má. Nebyla jsem si jistá, ale něco mi říkalo, že jeho chování nemělo semnou nic společného, ale něco mi říkalo, že to má něco společného s mou matkou. Nevím proč, ale cítila jsem to.

Jen jedna věc mi nedávala smysl. Jak mohl tušit, kdo je mojí matkou?             

***

První polovina dne skončila a já měla pocit, že jako že se mi hlava rozskočí. Netušila jsem, že praktická část výuky na této škole byla tak náročná, ale nejspíš jsem to měla tušit, vzhledem k zaměření této školy.

Nikdy jsem neměla ve škole problém, právě naopak. Patřila jsem k premiantům v mé staré škole a moje máma na mně byla vždycky pyšná, ale teď jsem pochybovala o tom, že by to bylo stejné na této škole. Předměty, které jsem měla mýt na této škole byli úplně jiné, jako v normální škole. Takhle ze mě moje máma už nebude mít radost tak jako dřív, když jsem měla samé jedničky.

Teda moje máma není zrovna typ matky, která by mě nutila mít samé jedničky, prostě mně to tak vždycky šlo samo a máma byla na mně pyšná.

„Anno počkej.“ otočila jsem se a viděla jsem jak se ke mně řítí Rozaline. „Ahoj.“ usmála se. „Chtěla jsem se zeptat jestli nechceš jít semnou na oběd?“ zeptala se mně s úsměvem.

„Jo to by bylo fajn.“ řekla jsem jí s úsměvem. „Alespoň mi ukážeš, kde vlastně je jídelna, protože jinak bych asi dneska byla o hladu.“ řekla jsem jí a Rozaline se zasmála a zavěsila se do mě.

„Tak to se mně drž, protože já jsem nejlepší průvodce na této škole.“ zasmála se Rozaline. Najednou do mi někdo narazil do zad a já jsem do Rozaline strčila. Otočila jsem se a setkala jsem se s pychlavě zelenýma očima.

„Nepleť se tu!“ vyprskla na mně, pohodila svými dlouhými blond vlasy a za klapotu jejích podpatků odkráčela pryč. Nechápavě jsem se podívala na Rozaline.

„Ale to nic.“ mávla rukou Rozaline.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se jí.

„Naše královská krasavice Jelena Dragomírová.“ protočila oči Rozaline a společně jsme se vydali do jídelny. „Její rodina patří k dvanácti královským, morojským rodinám a navíc její matka je královna morojského světa Vasilissa Dragomírová. Můj strýc jí dělal několik let strážce, než přestoupil na tuto akademii a stal se učitelem obranné magie.“ došli jsme do jídelny a stoupli jsme si do fronty. 

„A není být strážcem lepší než jen učitelem?“ zeptala jsem se jí.

„Samozřejmě, že ano ale on chtěl trochu zvolnit po těch letech. Královna dokáže být někdy dost náročná, asi proto je její dcera taková mrcha.“ řekla mi a převzala si od paní tác s obědem. „Děkuji.“ řekla a já jsem si vzala od paní také tác.

„Děkuji.“ a pak jsme se s Rozaline posadili ke stolu.

„Akorát je to u královny dost těžká služba.“ řekla Rozaline a namotala si špagetu na vydličku a dala jí do pusy.

„Proč?“ zeptala jsem se jí.

„Protože královna jako první odhalila, že existuje další prvek moci a to éter. A tento prvek způsobuje, že pokud neudrží svojí moc na uzdě, tak jeho nositel časem přijde o rozum. Královna měla před roky přítelkyni, kterou přivedla ze světa mrtvých a tím byli propojeni, ale před lety její kamarádka zmizela neznámo kam a od té doby je to s královnou jako na houpačce.“ dodala.

„A proč tedy odcházela, když měla pouto?“ ptala jsem se jí.

„To nikdo neví, prostě jednoho dne zmizela a od té doby jí nikdo neviděl, ale podle strýce to byla jedna z nejlepších strážkyň, která kdy chodila po tomto světě.“ Usmála se Rozaline. „Vlastně se po ní z části jmenuji.“ dodala hrdě a já se zasmála a dál se věnovala svému jídlu.

***

Nenávidím tělocvik, vždycky jsem ho nenáviděla a moje máma to moc dobře věděla, tak tedy nechápu proč mě poslala na tuto školu, která se právě na tělocvik specializuje.

A tak teď ležím na žíněnce a rozcvičuji se, abych se nechala zmlátit od jiného studenta, fakt super.

„Jsi trochu legrační.“ zasmála se vedle mě Rozaline a já jsem se na ní zamračila. „Promiň.“ řekla mezi smíchem.

„Tak třído, postavte se na žíněnky naproti sobě a budeme zkoušet odrážet protivníka.“ řekla Strážkyně Petrova a dívala se na mně. Postavila jsem se naproti Rozaline a začali jsme cvičit útoky protivníka, tedy spíš Rozaline to zkoušela, já jsem se snažila bránit, nejspíš špatně, protože jsem furt ležela zády na žíněnce. Po snad stém spadnutí jsem na sobě ucítila něčí pronikavý pohled. Otočila jsem oči a setkala jsem se opět s jeho pohledem. Stál na konci cvičiště, opřený o zábradlí a jeho pohled jako by mně propaloval. Vedle něho stál strážce, kterého jsem už jednou viděla.

„Vy jste se na akademii neučili bojovat?“ zeptala se mně Rozaline.

„Co?“ zeptala jsem se jí. „No je to složité, já totiž na akademii nechodila.“ řekla jsem jí a ona vykulila oči.

„Jak to? To není snad možné?“ zeptala se mně.

„Žili jsme v lidském světě. Moje máma pracuje jako lovkyně.“ řekla jsem jí.

„Fakt? Sakra tak to je kůl.“ usmála se a já najednou cítila, jak mně mrazí po celém těle. Znovu jsem se otočila a viděla jsem, jak na mně ten muž stále hledí a tentokrát se na mně hledí i on.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se a Rozaline se podívala směrem, kterým sem se dívala a ona se usmála.

„To je Dimitrij Belikov. Můj strýc a jeden z nejlepších strážců a ten druhý je Sebastian Zeklos, chráněnec mého strýce a syn jeho nejlepšího kamaráda Ivana Zeklose.“ podívala se na mně. „Proč?“

„Ten mladší mně zachránil před strigoji před bránou.“ řekla jsem jí. „Nemá zrovna moc vytříbené chování.“ řekla jsem jí a ona se zasmála.

„Jo to Gabriel nikdy neměl.“ podívala se na něj a pak znovu na mně. „Ale je dost sexy.“ naklonila jsem hlavou na stranu za usmála se.

„Úplně se v tom nevyznám, ale nejspíš je.“ řekla jsem.

„Hele dávej si pozor, vztahy mezi personálem a studenty je přísně zakázán, jak by řekl můj strýc.“ zasmála se Rozaline. „Ale on má co mluvit, když vlastně on byl první kdo ty pravidla porušil.“ mluvila dál Rozaline, ale já jsem se dívala do očí Gabriela, ale při jejích slovech jsem se podívala na jejího strýce Strážce Dimitrije Belikova.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se jí.

„No strýc měl tenkrát poměr se svojí studentkou.“ podívala jsem se na ní, vykulila oči a pak se znovu podívala na strážce Belikova. „Se strážkyní, která byla spojená s královnou Vasilissou Dragomírovou.“ řekla mi.

„Jak se jmenovala?“ zeptala jsem se jí a hleděla mu přímo do očí.

„Rosemarie Hathawayová.“ vydechla a semnou se zatočil celý svět.