VYKOUPENÍ DUŠE III. Zkouška osudu ○ 25. Kapitola: Ples

 

25. Kapitola: Ples

 

Přípravy na ples byli od rána v plném proudu. Všichni zaměstnanci už od rána pobíhali po sídle z jedné strany na stranu a moje babička stála na točitém schodišti, jako královna a rozdávala rozkazy na všechny strany.

Vlastně takhle se chovala pořád. Jako malá holčička jsem se jí bála a nechtěla jsem s ní komunikovat. Moji rodiče se mi snažili rozmluvit představu, že moje babička byla čarodějnice, ale moc se jim to nedařilo. Představa babičky, která mě nutí klečet a odříkávat korán z paměti. Jak jsem tohle nesnášela. Nebyla jsme popřená, ale taky jsem nikdy nesložila přísahu koránu a to mi moje babička nikdy neodpustila. Snažila se mě přimět, abych se chovala, jako muslimka, ale nikdy se jí to nepovedlo a taky asi nikdy nepovede.

A proč by taky mělo?

Můj otec byl muslim, ale moje máma byla křesťanka a já?

Já jsem se domluvila s bohem, že když po mě nebude chtít brzo ráno vstávat nebo každé ráno mlátit hlavou o zem, takže budu věřit na jeho existenci.

Nakonec mě babička stejně vyčmuchala v kuchyni, kde jsem se skrývala před jejím hněvem a k mému velkému překvapení mě poslala zpátky do mého pokoje, kde na mně už čekala skupinka kadeřnic, vizážistek a modistek, aby mi zkoušeli spousty šatů a prostě mě měnili, podle toho, co si přála moje babička.

Takže mě nemělo vůbec překvapit, to co se jsem viděla, když jsem se podívala do zrcadla. Moje babička mě nechala navléknout do dlouhého pytle, které mělo tolik látky, kolik jsem snad na sobě neměla nikdy. Netušila jsem, že babička bude trvat na tom, abych si oblékla tradiční kaftan.

Popravdě řečeno, nepamatuji si, že by ho někdo z hostí kdy nosil. Přece jsme měli jednadvacáté století, tak proč se vracet do starých dob.

A jestli si babička myslela, že mě donutí tohle nosit, tak se šeredně spletla.

***

Dimitri POV:

Netušil jsem, co mě dnešní večer čeká, ale tenhle ples měl něco změnit, nevěděl jsem co, ale měl jsem takové zvláštní tušení ve svém nitru a nejspíš jsem to necítil sám. I Roza přes pouto byla nervózní. Chtěl jsem jí přes naše společné pouto uklidnit, ale nemohl jsem se k ní dostat, jako by nějakým způsobem, který jsem nechápal.

„Koukám nová tvář, to je na tomto plese něco neobvyklého.“ Otočil jsem se za hlasem a díval se na muže, který se až neskutečně podobal mému nejlepšímu kamarádovi Ivanovi. „Ivan Zecklos.“ Podal mi ruku.

Stejná tvář, stejné jméno, akorát to není můj nejlepší přítel.

„Dimitrij Belikov.“ Stiskl jsem mu ruku. Jeho úsměv se rozšířil a v očích mu zajiskřilo poznání.

„Tak to jste vy ten strigoj, kterého dcera Ibrahima Mazura změnila zpátky na dhampýra a způsobila tak rozpad morojské společnosti. Říkal jsem si jestli vás tu uvidím.“ Nevěděl jsem, co na to mám říct. „Byl jste strážcem mého předka a jmenovce.“  Dodal.

„Ano byl.“ Řekl jsem. Nemohl jsem mu lhát, stejně to věděl. „Ale nemyslím si, že by slečna Mazurova způsobila rozpad morojské společnosti.“ Ivan se usmál.

„Zatím ještě ne, ale dřív nebo později se to stane. Naše společnost už byla rozpolcená předtím a bylo jen otázkou času než se stane něco, co rozloží naší společnost, ale nikdy by mně nenapadlo, že tím důvodem bude právě Rose.“ Usmál se Ivan. „A to, že poslala k šípku mého bratrance Jesseho pár týdnů před svatbou je naprosto geniální.“ Mrkl na mně a já se musel usmát. „A další přidanou hodnotou je pohled staré paní.“ Otočil jsem se směrem, kterým se díval a spatřil nenávistný pohled Rozyny babičky. Nepřekvapovalo mně to, ta žena mně nenáviděla aniž bych věděl proč, ale nemohl jsem si nevšimnout, že stejné pohledy dávala i Roze. „Vždycky mně pohledy, téhle čarodějnice děsili.“

„Znáte se s Rozou dlouho?“ zeptal jsem se ho.

„Ani moc ne. Občas jsme se viděli na oslavách, ale to je asi tak všechno a pak jí královna zasnoubila s mým bratrancem.“ Jeho pohled se podíval ke schodům a jeho zorničky se rozšířili. „Ale musím uznat, že by s takovou ženou nejspíš můj bratranec nevěděl, co si počít.“ Dodal. Slyšel jsem několik zalapání po dechu a tak jsem se nakonec otočil. Měl jsem, co dělat, abych to rozdýchal.

Na schodech totiž stála moje Roza oděná v dlouhých šatech z mentolové organzy, lemované a vyšité zlatou nití. Šaty měli velmi hluboký dekolt, rukávy jí spadali po rukách a dlouhý rozparek ukazoval její krásně opálené nohy snědé barvy.

Polkl jsem. Tušil jsem, že má něco v plánu, ale netušil jsem že naprosto popře veškeré tradice svojí rodiny, ale zase na druhou stranu tohle byl přesně Rozyn styl. A při pohledu na tvář její babičky bylo vidět, že rozhodně není s Rose spokojená.

Rose začala scházet po schodech dolů a při každé odhalení její sametové nohy několik mužů zalapalo po dechu a i já musím uznat, že jsem měl co dělat, abych se udržel na uzdě a to nejen svojí touhu, ale i vztek, který ve mně vzplanul.

Vydal jsem se jí naproti a když už měla před sebou pár schodů, nabídl jsem jí ruku, kterou přijala. „Tvoje babička tě zabije.“ Zašeptal jsem jí do ucha, ale ona se jen usmála.

„S tím se počítá.“ Dodala a ve stejnou dobu se u nás objevila. No objevila spíš se přiřítila její babička.

„Co to má zatraceně znamenat!!! Chceš naší rodinu už nadobro zničit!!!“ vykřikla na Rozu.

„Co nelíbí se ti to?“ zeptala se jí Roza nevinně. „Vždyť si mě ty šaty sama poslala.“ Řekla.

„Tohle jsem neobjednala.“ Zavrčela na Rozu. „Jako by nestačilo, že si nás už zničila na veřejnosti, tou zrušenou svatbou a pak se veřejně slízáš s tímhle, tímhle…“

„ANNE YETERLİ! LEZZETLİ DİLİNİZ DAHA İYİ !!!“ ozval se hlas ode dveří. Všichni se otočili ke schodišti, ze kterého právě scházel Rozyn otec. Ibrahim Mazur. /překlad: Matko to stačí! Radši si ukousni jazyk./

Tak tohle bude ještě zajímavé. Velice zajímavé.