čtvrtek 3. prosince 2020

VYKOUPENÍ DUŠE III. Zkouška osudu - 27. Kapitola: Setkání

 


27. Kapitola: Setkání

 

Uplynul celý měsíc od osudného plesu, na kterém se nečekaně objevil můj otec a totálně vytřel zrak mé babičce. Ta se po několika dnech sebrala odvahu a poslední střípky své důstojnosti a vyšla ze svého pokoje. A bylo zase všechno ve svých starých kolejích.

Táta zůstal v Turecku delší dobu, ale doma moc nepobýval, protože se začal opět naplno věnovat svým obchodům a za posledních pár dnů začal do nich zapojovat i Dimitrie.

Což se mi docela dost nelíbilo. Moc dobře jsem znala svého otce a věděla jsem, že všechny jeho obchody nebývají zrovna legální a nechtěla jsem, aby Dimitrie zapojil do jeho špinavých obchodů, i když je pravda, že bych Dimitriovi měla víc důvěřovat a věřit jeho zdravému rozumu a úsudku.

Přece jen ve své době patřil k jedním z nejrespektovanějších lordů a ti byli čestní za všech okolností. A Dimitie čest neopustila ani do dneška.

Je, ale pravda, že jsem tento den využila k tomu, abych si mohla udělat den podle sebe. A světe div se, vyrazila jsem do největšího nákupního centra, který u nás v Turecku je. Vlastně jsem ani nevěděla proč, ale něco v hloubi mé mysli mi říkalo, že bych měla jít a tak jsem šla.

Jediná věc, kterou jsem v mm životě doopravdy nesnášelo bylo nakupování, ale nejspíš to bylo asi kvůli tomu, že jsem vždycky byla nakupovat s Lissou, která byla docela blázen na nakupování.

„Tak tebe bych tady nečekal?“ otočila jsem se za hlasem, který mně oslovil a setkala jsem se s pohledem Ivana Zecklose. „Od kdy Rosemarie Hathawayová chodí nakupovat?“ zeptal se mně se založenýma rukama.

„Kdykoliv má zrovna náladu.“ Řekla jsem mu a vrátila šaty na stojan. „A co tady děláš ty? Já myslela, že hned po plese budeš na cestě do Ruska?“

„No chtěl jsem, ale nakonec jsem změnil plány.“ Mrkl na mně. „Nechtěla by si zajít na kávu?“ zeptal se mně a já jsem přikývla.

***

DIMITRI POV:

Vůbec jsem netušil, proč jsem vlastně kývl na to, abych se zapojil do Ibrahimových obchodů, ale měl jsem pocit, že bych měl. Od té doby, co se Abé vrátil zpátky do Turecka vypadal tak nějak jinak. Zestárl a i Roza si to uvědomovala.

Milovala svého otce a chtěla, aby byl spokojený a šťastný. S Tatianou takový život mít nemohl a to si nemyslela jenom Rose, ale i já. Ani jeden z nás netušil, jaký měl Abé důvod, aby si Tatianu nakonec vzal. Tenkrát říkal, že to dělal jenom kvůli Rose, aby jí ochránil, ale něco mně na tom nesedělo.

„Posloucháš mně?“ zeptal se mně Abé najednou.

„Prosím?“ podíval jsem se na něj.

„To jsem si myslel. Slyšel jsi alespoň něco z toho, co jsem říkal?“ zeptal se mně a zamračil se stejným způsobem, jako to dělávala Rose, když se zlobila.

„Promiň Ibrahime, ale jsem jen nervózní.“ Řekl jsem mu popravdě. „Ještě nikdy jsem nenechal Rose úplně samotnou a mám trochu strach, co by se mohlo stát, přece jenom v poslední době není ve své kůži.“ Řekl jsem mu a byla to pravda. Skutečně jsem se bál, co by se mohlo v mé nepřítomnosti stát. Rose byla v poslední době nevyzpytatelná a v jejím současném stavu se mohlo stát cokoliv.

Abé se na mně jen usmál a zakroutil hlavou.

„Nejsem si jistý, jestli váš vztah s mojí dcerou pane Belikove nepřešel k nebezpečné fascinaci. Myslím si, že byste oba měli mýt své vlastní zájmy.“ Zamračil jsem se na něj. „Ne vážně? Podívej se ty se bojíš, co se může stát, když nebudeš mít Rose pod kontrolou a Rose má strach, že tě zatáhnu do svých nebezpečných obchodů.“ To poslední dal do pomyslných uvozovek.

„Rose ti řekla, že má strach, že se zapojím do tvých obchodů?“ nechápal jsem.

„Neřekla to doslova, ale bylo na ní vidět, že si nepřeje, abychom my dva trávili čas.“ Řekl mi vážně. Usmál jsem se.

„Vidíš to a já měl zase pocit, že si přeje, abychom se sblížili.“ Abé se na mojí odpověď zasmál.

„To ano, ale nejspíš ne tolik.“ Dodal jsem.


ROSE POV:

Po tak dlouhé době trávit čas s Ivanem Zecklosem bylo jako vrátit se v čase, k těm nejlepším v mých vzpomínkách. Ivanův a můj otec spolu obchodovali dlouho předtím než jsem se narodila a Ivanova matka jako jediná z morojských žen přijala mojí matku mezi sebe a stali se nejlepšími přítelkyněmi a stýkali se velmi pravidelně, takže i já s Ivanem, který je tedy podstatně starší. Vždycky mně bral jako otravnou malou holku.

„Tak co jak vůbec teď žiješ?“ Ivan se napil své kávy. „Poté co si dala kopačky mému bratrancovi.“ Mrkl na mně.

„Já jsem tvému bratranci žádné kopačky nedala, to zaprvé a za druhé jsem z tou svatbou nikdy nesouhlasila.“ Ivan se usmál a zvedl ruce v obraně.

„Klid nemusíš se čertit.“ Zakřenil se na mně. „Víš, že tě jen škádlím.“ Dodal a pak se na mně dlouze zadíval.

„Co?“ zeptala jsem se ho.

„Nic jen přemýšlím, jak se stalo, že všemi obdivovaná a žádaná Rosemarie Mazurová nakonec skončí v náručí dhampýřího strážce.“ Řekl jako by nic.

„A co je na tom tak divného? Prostě jsem se zamilovala a to že bych byla všemi obdivovaná a žádaná to je nějaký nesmysl.“ Skoro jsem se mu až vysmívala, ale jeho slova byla směšná, ale nejspíš i moje slova Ivana ještě více pobavila.

„Rosemarie Mazurová se zamilovala? Úplně nevím jestli tomu věřím.“ Zasmál se Ivan. „Vzhledem k tvým počtům nápadníkům.“ Dodal.

„To trochu přeháníš. Tolik jich zase nebylo a rozhodně to za nic nestálo.“ Podívala jsem se na něj a přivřela jsem oči. „Ale když už tady takhle sedíme.“ Přimhouřila jsem oči. „Máš ještě ty své zvláštní kriminální schopnosti.“ Zeptala jsem se ho. Ivan se na mně podíval a zamračil se.

„Úplně nevím, co máš namysli?“ hrál hloupého. Věděla jsem to, stačilo se jen podívat, jak mu ucukli koutky úst.

Pokud můj plán měl vyjít, potřebovala jsem pomoct od někoho, kdo se nebojí zajít do krajností. A to byl právě Ivan.

Nikdo jiný by to nikdy neudělal.

3 komentáře:

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Proboha co ma rose zase zaplan? snad neudela neco neuvazeneho. jinak hezka kapitola :-) Uz se nemohu dockat dalsí:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Wow...zase nějaký dobrý plán Rose,copa má holka asi za lubem

    OdpovědětVymazat