čtvrtek 24. prosince 2020

VYKOUPENÍ DUŠE III. Zkouška osudu - 29. Kapitola: Psychiatrická klinika

                           

29. Kapitola: Psychiatrická klinika

Tak tady máte vánoční dárek :-) Tak snad se vám kapitola bude líbit :-)

ROSE POV:

Dostat se nepozorovaně z domu nebylo tak jednoduché, jak jsem si původně myslela. Pokaždé když jsem chtěla nepozorovaně odejít, tak se někdo objevil a něco potřeboval. Dokonce i moje babička, která se mi od té doby, co se objevil otec vyhýbala.

Bylo to skoro, jako by se na mně všichni domluvili, bylo to skoro jako spiknutí vesmíru, ale nakonec se mi to podařilo. Ivan na mně čekal ve svém kabrioletu za naším domem a když jsem nastoupila do auta, šlápl na plyn a vyjel k nejbližšímu letišti, kde už na nás čekal vrtulník, který nás měl odvést na ostrov Margos, kde byla soukromá psychiatrická klinika, kde byla hospitalizovaná moje teta Esmahan, což bylo zvláštní, protože jsem si celá léta myslela, že moje teta je umístěna na psychiatrické klinice v Tarasově, ale zjevně to byla lež.

Ano, bylo to bláznovství, ale bylo to jediná věc, jak se dozvědět určité informace, které bych se jen tak nedozvěděla, ale i tak jsem z toho neměla vůbec dobrý pocit.

Esmahan byla hospitalizovaná už pěknou řádku let a nebylo vůbec jisté jestli bude moci komunikovat. V naší rodině se o ní nikdy nemluvilo, takže jsem nevěděla v jakém je stavu.

Dostat se na zmíněný ostrov nebylo až tak těžké, až na ten dlouhý let, který trval kolem dvou hodin. Ivan celou dobu seděl vedle mě, měl zapnutý svůj laptop a nejspíš na něčem pracoval, protože mi nevěnoval žádnou pozornost, ne že bych o to vůbec stála.

Doletěli jsme na soukromé letiště psychiatrické kliniky. Ukázalo se, že tato klinika se rozléhá po celém ostrově, když jsme vystupovali už na nás čekal vozík se znakem kliniky a před ním čekal jeden z jejich zaměstnanců. Podívala jsem se do vrtulníku na Ivana.

„Počkám tady na tebe až to vyřídíš. Pojede s tebou Igor.“ Ukázal na svého strážce. „Já musím ještě něco dodělat a k tvému plánu mně nepotřebuješ.“ Řekl mi a já jsem přikývla.

Vyšla jsem z vrtulníku a nastoupila jsem se zaměstnancem a strážcem do vozíku a společně jsme vyjeli do hlavní budovy, kde už na mně netrpělivě čekal ředitel.

„Slečno Mazurová jaká čest.“ Usmál se na mně, když jsem vešla do salonu, kde na mně čekal. „Prosím posaďte se.“ Řekl, poté co mi stiskl ruku. „Popravdě je to velmi překvapivé, že vidím někoho z vaší rodiny.“ Pokynul ke stolku. „Kávu nebo něco ostřejšího?“

„Ne děkuji.“ Odmítla jsem, ale zamračila jsem se na něj. „Jak jste to myslel, že je překvapivé vidět někoho z naší rodiny?“ ptala jsem se.

„No tak vzhledem k tomu, že vaše rodina tuto léčebnu založila a sponzoruje jí.“ Otevřela jsem pusu, ale hned jsem jí zase zavřela. Moje rodina tuto kliniku založila? Podívala jsem se na znak, na kteréym byl vyrytý rok založení

1859.

To by tedy znamenalo, že tato klinika sloužila jako léčebna žen z naší rodiny.

„Jistě, ale kvůli tomu jsem nepřijela.“ Řekla jsem mu. Ředitel nic neřekl, jen se na mně se zájmem díval. „Přijela jsem navštívit svojí tetu Esmahan Ayse Mazurovou. Léčí se tady.“ V očích ředitele se zalesklo.

„Mohu potvrdit, že slečna Mazurová se je opravdu na této klinice hospitalizovaná, ale v současné době není ve stavu, aby mohla přijímat návštěvy, bohužel.“ Řekl a začal se zvedat.

„Pane řediteli je velmi důležité, abych se svojí tetou mluvila.“ Řekla jsem mu.

„Omlouvám se, ale nejde to.“ Chtěl odejít, ale já jsem vstala a chytla ho za rukáv saka, čímž jsem  zavadila o kůži jeho dlaně. „Pane řediteli prosím, žádám vás abych mohla navštívit svojí tetu, alespoň na pár minut. Je to opravdu, velmi ale velmi důležité.“ Do své prosby jsem dala možná, až moc velký důraz, ale byla jsem už zoufalá a potřebovala jsem konečně přijít na několik věcí.

Ředitel strnul a na chvíli jsem měla pocit, jako by se z jeho očí ztratila veškerá barva a podivně v nich zajiskřilo, ale jak to rychle přišlo, tak to rychle bylo pryč.

Ředitel se najednou usmál. „Ale jistě slečno Mazurová.“ Zmáčkl zvonek na stole a za chvíli se objevila sestra.

„Přejete si něco?“ zeptala se ředitele.

„Ano, prosím odveďte slečnu Mazurovou do pokoje číslo 1505.“ řekl ředitel s úsměvem. Sestra se zatvářila skoro až vyděšeně, ale nejspíš se nechtěla dohadovat s ředitelem a tak jen přikývla.

Sestra mně vedla dlouhou chodbou a odemykala spoustu zavřených dveří. Bylo to jako bychom šli navštívit nějakého obrovského zločince. A ta představa mě velice děsila. V jakém stavu se moje teta může nacházet, že jí drží jako vězně, ne hůř. Jako zvíře v kleci a polilo mně horko.

Představila jsem si, jaké to bude až nakonec i já přijdu o rozum. Zavře mně Dimitrij s otcem sem do tohoto sanatoria? Samotnou a opuštěnou?

3 komentáře:

  1. Tak tohle mě zajímá :-D Rychle další, prosím :-D A taky přeju pěkný Vánoce :-D

    OdpovědětVymazat
  2. nazacatek preji krasne proziti vanoc a jejich svatku. teda ted se nemohu dockat co bude dal. pekna kapitola. uz se nemohu dockat dalsi

    OdpovědětVymazat
  3. Páni takhle to useknout.uricte se něco alespoň dozvíme co skrývá ta moc kterou mají Mazurovy ženy,zas úžasná
    PS: Přeji dodatečně Veselé Vánoce a šťastný nový rok 2021 Lussyndo:-):^)

    OdpovědětVymazat