VYKOUPENÍ DUŠE III. zkouška osudu - 30. Kapitola: Růže královské krve

 

30. Kapitola: Růže královské krve

 

„Jsme tady slečno Mazurová.“ Řekla sestra, když jsme se obě zastavili před dveřmi 1505. Zhluboka jsem se nadechla a několik minut jsem se připravovala na to, co mělo přijít. Nakonec jsem se odhodlala stiskla jsem kliku a za nedlouho jsem stála za dveřmi v pokoji.

Pokoj byl osvětlen velkým francouzským oknem a zprvu jsem měla pocit, jako bych vešla do jiného světa. V místnosti byla postel převlečená do bíla a nad ním byl bílý baldachýn. V pokoji nebyla jediná barevná věc, všechno bylo bíle. Dokonce i velký saténový ušák, který stál před oknem. A jediná věc, která rušila celou tu bílou scenárii a tím byli ebenové vlasy tety Esmahan, která seděla na onom křesle a dlouze se dívala z okna a ani na okamžik se nepodívala mým směrem.

„Této Esmahan?“ zeptala jsem se. Žádná odezva od ní nepřišla a tak jsem se odhodlala jít až k ní. „Této Esmahan.“ Dotkla jsem se její ruky, což vyvolalo od Esmahan nějakou reakci. Trhla sebou a její hlava se otočila směrem ke mně. Zahleděla na mně své prázdné bílé oči.

Polkl jsem.

Ano, její oči neměli žádnou barvu jen bělmo. Teta se na mně dívala nepřítomným pohledem.

„Další kouzelné prášky?“ zasmála se nepřítomně. „Jste moje kouzelná kmotřička.“ Vydechla roztřeseně a její nehty si zaryla do své ruky. Polkla jsem.

„Ne nejsem.“ Odpověděla jsem. Teta se zasmála a dál pokračovala v drtit svojí ruku. „Jsem Rose, tvoje neteř.“ 

„Rose.“ Esmahan se zasmála. „Žádnou Rose neznám.“ Pak její pohled padl k oknu, zvedla se a najednou se až hystericky zasmála a zatočila sebou. „Vlastně ano, ROSE. Růže královské krve.“ Smála se teta a točila se stále dokola a křičela. „Růže královské krve rostla v naších zahradách.“ Najednou se zastavila a dívala se výrazem šílenství na mně. „Ano rostla v našich zahradách.. A ty hlasy.“ Dívala se na mně.

„Hlasy?“ ptala jsem se potichu.

„Ano ty hlasy. Nabádali, abych šla do zahrady a Růži královské krve utrhla.“ Zasmála se a stále se na mně dívala takovým zvláštním pohledem. „A já jí utrhla.“ Najednou se rychlým krokem vydala ke mně a popadla mně pevným stiskem za ruce. „Ano utrhla jsem ji.“ Zasmála se šíleně. „A pak.“ Najednou se její pohled změnil. „Pak mně potrestali, ano potrestali mně, protože Růže je vzácná a nikdo jí nesmí utrhnout.“ Zašeptala. „Nikdo.“ Začala se třást a její prsty se začali zarývat do mé kůže.

„Této… Této Esmahan.“ Vydechla jsem a ona pustila moje ruce a zadívala se znovu do zářivého slunce.

„Víte kmotřičko.“ Pokračovala dál. „Odmalinka mně učili, že já budu tou Růží. Já jsem měla být růží královské rodinné krve a pak z ničeho nic vyroste jiná růže a ty hlasy. Ty hlasy říkali, že se jí musím zbavit a pak já budu tou jednou jedinou.“ Usmála se. „A taky jsem se jí stala.“ Vydechla hystericky. „Vidíte kmotřičko, tam je celé moje království.“ Vydechla roztřeseně. „Království Růže královské krve.“ Celé její tělo osvítili sluneční paprsky.

Sluneční paprsky zářili mezi záhony růží.

Jako malá jsem tuhle dobu milovala, hrávala jsem si mezi slunečními paprsky a růžemi, které mně obklopovali. Babička vždycky říkávala, že jsem, jako bych se v této zahradě narodila. Babička vždycky uměla vyprávět krásné příběhy, stejně jako teta uměla vymýšlet senzační hry, jako zrovna tuto.

Teta si semnou hrála na schovávanou mezi růžemi, samozřejmě tajně, protože mi máma s tátou zakázali s tetou trávit čas, ale já měla tetu vždycky ráda a nechápala jsem, že s ní nemůžu být a tak když rodiče odjeli a teta mě našla si hrát ve zlatém salonu a pak vymyslela tuto úžasnou hru, kterou jsme hráli už hodně dlouho a já se začínala nudit, protože teta stále nepřicházela mně hledat a tak jsem se nakonec vylezla ze svého úkrytu mezi růžemi.

„Této Esmahan? Této Esmahan?!?“ zakřičela jsem, ale nikdo se neozýval. A tak jsem procházela cestami bludištěm z růží a po tetě nebylo ani památky, když najednou.

„Růžičko?“ ozvalo se mezi růžemi. „Růžičko pojď za mnou.“ Tetin hlas mně vábil. A tak jsem se rozeběhla za ním. „Tady růžičko, přímo tady.“ Ozvalo se z růží. Nevěděla jsem, proč se teta takhle schovává, když mě měla spíš hledat ona, ale nakonec jsem si řekla, že je to jedno. Prodrala jsem se přímo skrz porosty růží, jejich trny mi prořezávali kůži na rukách, nohách i obličeji. Zamotávali se mi do vlasů, ale i přes tu bolest jsem se snažila tetu najít, abych naší hru vyhrála. Chtěla jsem vyhrát. Když jsem se dostala skrz oslepili mně sluneční paprsky slunce a já jsem si musela oči zakrýt, abych vůbec viděla a pak to přišlo.

Slunce zastínili ebenové vlasy tety Esmahan a její krásné zelené oči, které vždy tak zářili najednou byli bíle a dívala se na mně divným pohledem. „Mám tě. A teď budu zase já jedinou růží královské krve.“ Popadla mně za ruce já už si jen vzpomínám, že jsem se ocitla ve spleti růží, jejichž trny se mi zaryly do kůže. „Království růže královské krve je mé.“ Ozval se její zvonivý hlas poslední co jsem viděla bylo stříbrné ostří.

Najednou jsem všechno viděla v živým barvách.

Po tvářích mi tekli slzy, protože to co se tetě Esmahan stalo byla moje vina. To já jsem byla příčinou, že je tady. A i když se mě pokusila zabít, nemohla jsem jí to mít za zlé. Éter, který ovládala jí zničil, jako spoustu jiných před ní.

Došla jsem k ní. Teta už nestála, ale seděla v klubíčku na podlaze a houpala se dopředu a dozadu. Sehnula jsem se k ní a dala jí obě ruce na její tváře, čímž se její oči, stále ponořené do bílé tmy zahleděli na mně. S očích mi tekli slzy.

„Je mi to líto Esmahan. Neudělala si nic zlého.“ Vydechla jsem. „Jsi moje teta a já tě miluji.“ A s těmi to slovy jsem jí políbila na čelo. Teta Esmahan stále seděla na stejném místě a dívala se zkoprnělé před sebe. Zvedla jsem se a co nejrychleji jsem vypadla z tohoto místa, přesvědčená, že už nikdy, nikdy ve svém životě se na toto místo nechci vrátit.

Nikdy.