32. Kapitola: Temnota uvnitř nás
ROSE POV:
„Hm? Žádná
odpověď?“ zeptal se znovu otec. „Tentokrát musím souhlasit se svojí matkou, že by
mladé dámy neměli vycházet sami.“ Řekl otec. „Tak co?“ trval na svém. Podívala
jsem se na svojí babičku a pak jsem pohledem zalétla k Dimitriovi, ale
jeho pohled byl neprostupný, takže jsem nemohla poznat, co vlastně chtějí
řešit.
„Šla jsem
se projít.“ Odpověděla jsem se. Vlastně jsem ani tak moc nelhala, jen jsem
neřekla úplně všechno.
„Projít,
hm?“ řekl Ibrahim a v jeho očích mu nebezpečně zablesklo, což mně mělo
varovat. „Se zastávkou v psychiatrické klinice, kde je hospitalizovaná
Esmahan?“ chtěla jsem něco říct, ale všechny slova mi zamrzly v ústech.
„Nic mi k tomu neřekneš?“ zeptal se. „Ne?“ povytáhl obočí. „Tak ti něco
řeknu já. To co si dneska udělala, bylo za hranicí všeho, naprosto všeho co si
ve svém životě provedla. Neuvědomuješ si to!!“ vykřikl na mně.
„Neudělala
jsem nic špatného.“ Odpověděla jsem mu.
„To
nemyslíš vážně!!“ vykřikl znovu. „Tvoje teta Esmahan je na tom dlouhé roky
špatně a díky naší rodině můžeme zajistit, že není zavřená v něčem jako je
například Tarasov!“ dodal.
Zasmála
jsem se. „To nemůžeš myslet vážně, vid?“ zeptala jsem se ho a táta jen
přimhouřil oči do úzkých škvírek. „Ta klinika je jen lepší název pro vězení, do
kterého jste Esmahan zavřeli.“ Dodala jsem a začala cítit, jak se ve mně
hromadění jakási temná energie, kterou jsem jen tak tak držela v klidu,
ale netušila jsem, jak dlouho to ještě dokáži.
„Nevíš o
čem mluvíš!!! Esmahan je nemocná!!!“ vykřikl otec. „A ty si jí díky své
návštěvě tolik ublížila. Neměla si k tomu právo!!!“
„Mám právo
vědět, co se v této rodině dělá s problematickými členy rodiny!!!
Vykřikla jsem na něj. „Mám právo vědět, co jednou nejspíš uděláte semnou!!!“
otec se zatvářil zmateně. „Myslíš, že jsem hloupá? Myslíš, že nevím, co se
semnou stane kdybych náhodou přišla o rozum? Ale to se pleteš otče!! Mně do
žádného blázince nikdy nedostaneš!“
„Jsi
sobecká!!! Tak strašně sobecká!!!“ řekl otec. „Myslíš jen a jen na sebe a nikdo
kolem tebe tě nezajímá a mně došla trpělivost. Od této chvíle máš zakázáno
opouštět sama tento dům a pátrat po čemkoliv, co je spojené
s bláznovstvím, kterému říkáš moc.“
„To
nemůžeš.“ Vydechla jsem.
„Ale
můžu.“ Řekl otec pevně. Zahlédla jsem šťastný úsměv mé babičky, která byla
velmi spokojená a Dimitrij se stále tvářil nepřístupně. „Jsem tvůj otec a
jelikož žiješ v mém domě, tak se budeš řídit mými pokyny a budeš mně
poslouchat.“ Dodal.
Zhluboka
jsem se nadechla a pak to všechno ve mně přeteklo a bouchlo. „Přesně tak si
vyhrožoval i matce, když se chtěla vrátit ke strážcům? Víš, co si zač?“ zeptala
jsem se ho. „To ty si sobec!! Myslíš jen sám na sebe!“ hned jak jsem to
vyslovila mi dal facku. V šoku jsem se na něj podívala a chytla se za
tvář. Do oči se mi nahrnuli slzy. „Nenávidím tě. Tolik tě nenávidím, kdyby
nebylo tebe tak by máma byla živa.“ Prolétla jsem kolem něj, ale když jsem
procházela kolem „Dimitrije, chytil mně za ruku.
„Roza.“
Vydechl, ale já jsem se mu vytrhla. Nechtěla jsem s ním zrovna teď mluvit.
„Nešahej
na mně.“ Měl na tváři ublížený pohled, ale z našeho pouta jsem cítila, že
něco tají a je mu to líto. „S podrázáky se nebavím.“ A s tím jsem odešla
pryč.
Vyběhla
jsem z domu a běžela jsem, co mi nohy stačili. Potřebovala jsem vypadnout
a uklidnit se. Podvedli mně.
Hrozným
způsobem mě podvedli. A v nejhorší je, že mně zradil i on.
Muž,
kterého tolik miluji.
Zastavila
jsem se až na pláži, kde jsem se konečně mohla zhluboka nadechnout. Všechno se
na mně sesypalo. Ano možná jsem udělala chybu, ale to neznamenalo, že se ke mně
mohou takhle chovat.
Po tvářích
se mi kutálely slzy.
Z části
z té nespravedlnosti a z té druhé co jsem řekla svému otci. Ty slova jsem
nemyslela tak úplně vážně, ale chtěla jsem, aby pochopil moje jednání, aby
pochopil mně. Možná jsem jednala moc emocionálně, ale oni mi lhali. Lhali mi
celý život.
Ale i přes
to všechno si otec moje slova nezasloužil. Bylo toho až moc. Tentokrát jsem to
nejspíš opravdu přehnala. To, že jsem na otce vytáhla mojí matku bylo špatně.
Ne jen špatné, ale přímo nechutné.
Tohle jsem
přece nebyla já, ale když na mně začal slovně útočit, neudržela jsem se, jako
bych se nemohla už nadále ovládat.
Možná měl
pravdu. Nebyla jsem normální a potřebovala jsem pomoct od odborníků, stejně
jako moje teta Esmahan. Bylo hloupé, že jsem si myslela, že bych mohla změnit
svůj osud.
Nemohla jsem
nic z toho změnit, i když jsem to tolik chtěla. Ano chtěla jsem dopadnout
jinak, ale bohužel to nešlo.
A musela
jsem se s tím smířit.
Ale hlavně
jsem se musela otci omluvit. Nezasloužil si, abych se k němu takhle
chovala. Otočila jsem se, ale ve stejnou chvíli, kdy jsem to udělala, mně
praštilo něco tvrdého do hlavy a já dopadla do písku.
A pak už
nebylo nic.
Jen to
ticho.
Ta strašná temnota ach jo,aby už našli něco co dělat s tou magií, takže někdo nový nebo starý přítel na obzoru?!... už se těším na pokračování
OdpovědětVymazatAhojky teda rose se pekne rozhorcela. sem zvedava co bude dal.a kdo je ta tajemna osoba co ji dala tu ranu. ach jo uz se nemohu dockatdalsi kapitoli.
OdpovědětVymazat