VYKOUPENÍ DUŠE III. Zkouška osudu ○ 32. Kapitola: Temnota uvnitř nás

32. Kapitola: Temnota uvnitř nás

ROSE POV:

„Hm? Žádná odpověď?“ zeptal se znovu otec. „Tentokrát musím souhlasit se svojí matkou, že by mladé dámy neměli vycházet sami.“ Řekl otec. „Tak co?“ trval na svém. Podívala jsem se na svojí babičku a pak jsem pohledem zalétla k Dimitriovi, ale jeho pohled byl neprostupný, takže jsem nemohla poznat, co vlastně chtějí řešit.

„Šla jsem se projít.“ Odpověděla jsem se. Vlastně jsem ani tak moc nelhala, jen jsem neřekla úplně všechno.

„Projít, hm?“ řekl Ibrahim a v jeho očích mu nebezpečně zablesklo, což mně mělo varovat. „Se zastávkou v psychiatrické klinice, kde je hospitalizovaná Esmahan?“ chtěla jsem něco říct, ale všechny slova mi zamrzly v ústech. „Nic mi k tomu neřekneš?“ zeptal se. „Ne?“ povytáhl obočí. „Tak ti něco řeknu já. To co si dneska udělala, bylo za hranicí všeho, naprosto všeho co si ve svém životě provedla. Neuvědomuješ si to!!“ vykřikl na mně.

„Neudělala jsem nic špatného.“ Odpověděla jsem mu.

„To nemyslíš vážně!!“ vykřikl znovu. „Tvoje teta Esmahan je na tom dlouhé roky špatně a díky naší rodině můžeme zajistit, že není zavřená v něčem jako je například Tarasov!“ dodal.

Zasmála jsem se. „To nemůžeš myslet vážně, vid?“ zeptala jsem se ho a táta jen přimhouřil oči do úzkých škvírek. „Ta klinika je jen lepší název pro vězení, do kterého jste Esmahan zavřeli.“ Dodala jsem a začala cítit, jak se ve mně hromadění jakási temná energie, kterou jsem jen tak tak držela v klidu, ale netušila jsem, jak dlouho to ještě dokáži.

„Nevíš o čem mluvíš!!! Esmahan je nemocná!!!“ vykřikl otec. „A ty si jí díky své návštěvě tolik ublížila. Neměla si k tomu právo!!!“

„Mám právo vědět, co se v této rodině dělá s problematickými členy rodiny!!! Vykřikla jsem na něj. „Mám právo vědět, co jednou nejspíš uděláte semnou!!!“ otec se zatvářil zmateně. „Myslíš, že jsem hloupá? Myslíš, že nevím, co se semnou stane kdybych náhodou přišla o rozum? Ale to se pleteš otče!! Mně do žádného blázince nikdy nedostaneš!“

„Jsi sobecká!!! Tak strašně sobecká!!!“ řekl otec. „Myslíš jen a jen na sebe a nikdo kolem tebe tě nezajímá a mně došla trpělivost. Od této chvíle máš zakázáno opouštět sama tento dům a pátrat po čemkoliv, co je spojené s bláznovstvím, kterému říkáš moc.“

„To nemůžeš.“ Vydechla jsem.

„Ale můžu.“ Řekl otec pevně. Zahlédla jsem šťastný úsměv mé babičky, která byla velmi spokojená a Dimitrij se stále tvářil nepřístupně. „Jsem tvůj otec a jelikož žiješ v mém domě, tak se budeš řídit mými pokyny a budeš mně poslouchat.“ Dodal.

Zhluboka jsem se nadechla a pak to všechno ve mně přeteklo a bouchlo. „Přesně tak si vyhrožoval i matce, když se chtěla vrátit ke strážcům? Víš, co si zač?“ zeptala jsem se ho. „To ty si sobec!! Myslíš jen sám na sebe!“ hned jak jsem to vyslovila mi dal facku. V šoku jsem se na něj podívala a chytla se za tvář. Do oči se mi nahrnuli slzy. „Nenávidím tě. Tolik tě nenávidím, kdyby nebylo tebe tak by máma byla živa.“ Prolétla jsem kolem něj, ale když jsem procházela kolem „Dimitrije, chytil mně za ruku.

„Roza.“ Vydechl, ale já jsem se mu vytrhla. Nechtěla jsem s ním zrovna teď mluvit.

„Nešahej na mně.“ Měl na tváři ublížený pohled, ale z našeho pouta jsem cítila, že něco tají a je mu to líto. „S podrázáky se nebavím.“ A s tím jsem odešla pryč.

Vyběhla jsem z domu a běžela jsem, co mi nohy stačili. Potřebovala jsem vypadnout a uklidnit se. Podvedli mně.

Hrozným způsobem mě podvedli. A v nejhorší je, že mně zradil i on.

Muž, kterého tolik miluji.

Zastavila jsem se až na pláži, kde jsem se konečně mohla zhluboka nadechnout. Všechno se na mně sesypalo. Ano možná jsem udělala chybu, ale to neznamenalo, že se ke mně mohou takhle chovat.

Po tvářích se mi kutálely slzy.

Z části z té nespravedlnosti a z té druhé co jsem řekla svému otci. Ty slova jsem nemyslela tak úplně vážně, ale chtěla jsem, aby pochopil moje jednání, aby pochopil mně. Možná jsem jednala moc emocionálně, ale oni mi lhali. Lhali mi celý život.

Ale i přes to všechno si otec moje slova nezasloužil. Bylo toho až moc. Tentokrát jsem to nejspíš opravdu přehnala. To, že jsem na otce vytáhla mojí matku bylo špatně. Ne jen špatné, ale přímo nechutné.

Tohle jsem přece nebyla já, ale když na mně začal slovně útočit, neudržela jsem se, jako bych se nemohla už nadále ovládat.

Možná měl pravdu. Nebyla jsem normální a potřebovala jsem pomoct od odborníků, stejně jako moje teta Esmahan. Bylo hloupé, že jsem si myslela, že bych mohla změnit svůj osud.

Nemohla jsem nic z toho změnit, i když jsem to tolik chtěla. Ano chtěla jsem dopadnout jinak, ale bohužel to nešlo.

A musela jsem se s tím smířit.

Ale hlavně jsem se musela otci omluvit. Nezasloužil si, abych se k němu takhle chovala. Otočila jsem se, ale ve stejnou chvíli, kdy jsem to udělala, mně praštilo něco tvrdého do hlavy a já dopadla do písku.

A pak už nebylo nic. 

Jen to ticho.