VYKOUPENÍ DUŠE III. Zkouška osudu ○ 33. Kapitola: Strach

 

33. Kapitola: Strach 

Dimitri POV:

Všechno se to seběhlo tak strašně rychle. Tušil jsem, že Abé bude naštvaný, kvůli tomu, co Rose provedla, ale netušil jsem, co všechno se může stát. Už když Rose vešla do domu, bylo zjevné, že se něco špatného stane. Měl jsem tomu zabránit.

Nějak to zastavit, ale netušil jsem jak. Rose odešla a já věděl, že si nepřeje, abych s ní mluvil. Věděl jsem, že ví o spolčení s jejím otcem a i když jsem s Abém nesouhlasil, věděl jsem, že mi to Rose jen tak neuvěří, alespoň ne hned.

„Tohle nebylo nutné, Ibrahime.“ Řekla Rosyna babička, což bylo divné, protože tohle bylo asi poprvé, kdy se Rose zastala, většinou byla proti ní. 

„Že to říkáš zrovna ty, Matko.“ Řekl Ibrahim s temným zabarvením hlasu. “Nebyla si to zrovna ty, která tvrdila, že bych měl ve výchově své dcery přitvrdit.” dodal a já jsem si povzdechl, čímž jsem na sebe upozornil. “Máš nějaký problém?” zeptal se mně. No zeptal, spíše po mně vyštěkl.

“Ani ne, jen si taky myslím, že to nebylo správné.” odpověděl jsem. “Rose je dospělá a ví, co dělá. Měl bys jí trošku více důvěřovat.” dodal jsem.

“Důvěřovat? Po tom co zase udělala?” zeptal se Ibrahim. “Tentokrát zašla za poslední hranici. Neměla se to dozvědět.” Ibrahim se chystal znovu něco říct, ale já jsem ho přerušil.

“Ale teď už to ví a nemyslím si, že bylo pro ní jednoduché zjistit, že si jí opět lhal. Poté co jste se znovu sešli jsi jí slíbil, že už jí nikdy nebudeš lhát a opět si to porušil.” řekl jsem. Ibrahim jen otevřel pusu, ale pak jí zase zavřel. Znovu jsem si povzdechl. “Jdu jí najít.” a s tím jsem co nejrychleji odešel, protože už jsem nechtěl poslouchat, co chce dál říct. Nemělo to smysl, akorát by přiléval olej do ohně.

Vyšel jsem z domu a do tváře mě praštil vítr. Dneska byla nějaká zima, ale i přesto jsem se za ní vydal. Potřeboval jsem vědět, že je v pořádku.

Vydal jsem se k pláži, věděl jsem, že bude tam, protože to bylo její nejoblíbenější místo a vždycky tam utíkala, když byla smutná.

Došel jsem až na pláž. Moře bylo dnes obzvlášť rozbouřené. Rozhlédl jsem se, ale po Rose nebylo nikde ani památky. Možná se šla projít dál, aby si pročistila hlavu. Občas to tak dělávala.

Vydal jsem se podél břehu, ale nikde v dosahu nebylo nic moc vidět a tak jsem pokračoval dál, když mi pod nohou něco křuplo. Zastavil jsem se a sehnul jsem se do písku.

Mezi pískem ležel Rosyn medailon a bylo jasně vidět, že jí nespadl jen tak, neboť řetízek byl přetržen.

„Rose! Roza!!“ vykřikl jsem a běžel jsem podél pobřeží, ale nikde nebyla. Zajel jsem si oběma rukama do vlasů.

Kam zmizela.

 

ROSE POV:

Cítila jsem se otupěle. Všechno mě bolelo a hlavně hlava.

A to, že jsem ležela na chladné zemi zrovna nepomáhalo. Tak moment? Proč jsem vlastně ležela na té zemi? Nic jsem si nepamatovala, moje mysl byla otupělá.

Začala jsem pomalu otevírat oči, ale mé vidění bylo rozmazané. Mé prsty přejeli ostré kamínky, na kterých jsem ležela. Zamrkala jsem, pomalu jsem se posadila. Hlava se mi motala, ale i přesto jsem se rozhlédla kolem sebe. Netušila jsem kde jsem ani jak jsem se sem dostala.

Pomalu jsem se začala zvedat, ale nepovedlo se mi to, protože jsem skončila opět na zemi. Byla jsem hrozně malátná a nohy jsem měla jako z papíru.

„Sakra.“ Opřela jsem se o stěnu a zhluboka jsem se nadechla. „Co se mi to stalo.“

 

DIMITRI POV:

Netušil jsem, co mám dělat. Hlavou mi běželo spoustu myšlenek.

Chodil jsem po místnosti sem a tam. Co budu dělat, co jsem mohl dělat? Nesplnil jsem svůj slib, který jsem jí dal. Zradil jsem ji. Zradil jsem její otce a co je nejhorší zradil jsem sám sebe.

„Strážce Belikove.“ Ozval se hlas Ibrahimovi matky a Rozyne babičky. Docela mně její hlas překvapil. Ještě nikdy mně sama od sebe neoslovila. „Mohl byste si konečně sednout. Začínám z vás mít mořskou nemoc.“ Dodala a promnula si spánky. „Proč nemůže v této rodině dít, alespoň jednou v životě něco normálního.“ Dodala.

Povzdechl jsem, co jsem jí měl na to říct? Že v našem světě není nic normálního.

„To snad není normální.“ Do místnosti se vřítil jako hurikán Ibrahim. „Tolik strážců, co střeží náš dům a okolí a nikdo z nich nic neviděl. Vůbec nic, jako by se propadla do země.“ Řekl rozzlobeně.

„To přece není možné.“ Řekla Ibrahimova matka. „Přece někdo musel něco vidět.“ Dodala.

„Nikdo neviděl vůbec nic.“ Řekl Ibrahim a rozhodil rukama.

„To není normální, skoro to vypadá, jako by utekla sama.“ Řekl Ibrahimova matka.

„To by Rose nikdy neudělala.“ Oponoval jsem.

„Úplně si nejsem jistá v poslední době se chovala dosti zvláštně.“ Pokračovala Ibrahimova matka.

„Pochybuju o tom, že by všechno jen tak zahodila a odešla ode všeho, co miluje.“ Dodal jsem.

„Vždyť už to jednou udělala. Utekla do Ruska a zmizela beze stopy.“ Pokračovala.

„To by neudělala.“ Znovu jsem oponoval, ale začínal jsem ztrácet pozitivní nadhled. Všechno to bylo hrozně divné a popravdě v poslední době byla opravdu zvláštní a pokud by to všechno, chtěla zabalit tak by to byl asi její styl.