Descendants I. Born Magic ○ 4. Kapitola ○ Vzpomínky, které bolí

                                       

4. Kapitola: Vzpomínky, které bolí

 

Sebastian POV:

Poslední dny mi ubíhali nějak roztřešeně a všechno to bylo způsobené jednou jedinou nocí, když jsem měl službu u brány. V ten den jsem musel hlídat, protože jsme dostali zprávu, že velké procento strigojů by se mělo pohybovat v blízkosti naší akademie.

To co se, ale stalo jsem opravdu nečekal. Nečekal jsem, že tam potkám dívku se zvláštníma propalujícíma očima, které se mi propálili do hlavy a měl jsem pocit, jako by mně sledovali na každém kroku a já se nemohl soustředit a toho si všiml i můj strýc Dimitrij, který mně za poslední dobu docela dost pozoroval, což bylo velmi stresující.

Procházeli jsme zrovna s Dimitrijem areál školy, když jsem opět cítil, takové zvláštní brnění, zastavil jsem se a podíval se směrem ke cvičišti, na kterém zrovna probíhal trénink novicek. A tam byla zrovna trénovala s Rozaline Belikovou, neteří Dimitrie. Byl to docela komický pohled, protože při každém Rozyném útoku skončila na zemi. Usmál jsem se.

„Co ti přišlo tak směšné?“ zeptal se mně můj strýc se  přítel Dimitrij.

„Ten trénink. Nechápu, jak mohli tuhle holku přijmout, evidentně o bojí neví vůbec nic.“ Opřel jsem se o zábradlí a díval se na divadlo přede mnou. Dimitrij se podíval stejným směrem.

„Ne každý je nadaný na toto řemeslo. Každý si může zvolit podle sebe.“ Řekl mi zase jedno ze svých mouder.

„To je pravda, ale přesto je tato škola velmi prestižní a neberou jen tak někoho.“ Dimitrij pokýval hlavou a zadíval se směrem k jeho neteři a té holce. A najednou vypadal dost zamyšleně, dokonce i zkrabatěl obočí. Vypadal, že o něčem dost úporně přemýšlí.

Najednou jsem opět ucítil ten pohled, ale tentokrát jsem se tomu pohledu nebránil a pohled opětoval. Její tmavé oči, jako by se vpíjeli do mé duše. Bylo to dost zvláštní, protože už se na mně dívali spousty dívek, ale takhle jsem se přitom ještě nikdy necítil.

„Před časem jsem znal jednu dívku, která se během několika měsíců stala jednou z nejlepších strážkyň, kterou náš svět kdy viděl a něco z pohybů, gest a úsměvu mi jí tahle dívka připomíná.“ Řekl Dimitrij a tvářil se zasněně.

Věděl jsem o čem mluví. Příběh mého strýce a strážkyně Rosemarie Hathawayové znal u královského dvora každý. Morojové se mu vysmívali, ale Dhampýři mého strýce i tu strážkyni obdivovali, málo kdo z naší dhampýři rasy měl odvahu prožít v našem krátkém životě lásku.

A můj strýc jí prožil. Tak epickou, že už nikdy v životě nechtěl pohlédnou na jinou ženu. A ona ho milovala. Dala všanc celou svojí budoucnost, když bojovala o znovu obnovení Dimitriovi duše a uspěla.

„Litoval si toho?“ zeptal jsem se ho a podíval jsem se na něj.

„Lásky jsem nikdy nelitoval. Jen toho co se stalo potom, kdybych udělal jiné rozhodnutí..“ povzdechl si. „Všechno by dnes bylo jinak.“ Dodal.

Ano, všechno by bylo jinak.

„Někdy musíme dělat rozhodnutí, abychom toho druhého ochránili. Podívej se třeba na mojí matku. Tak moc byla přesvědčená, že dělá správnou věc, až jí to nakonec zničilo.“ řekl jsem mu.

„Sebastiane.“ Dimitrij se na mně otočil. „To co se stalo tvé matce, bylo neštěstí, já chápu že to pro tebe bylo těžké, ale dělala všechno proto aby ses měl dobře a tvého otce moc milovala.“ přikývl jsem. „I Ivan jí moc miloval, alespoň tak jak zvládnul. A to, že mu o tobě neřekla nebylo z důvodu toho, že by tě chtěla připravit o otce, ale protože tě chtěla chránit.“ dodal a já jsem přikývl.

„Ano já to vím.“ usmál jsem se na něj. „Chceš se jít podívat za neteří?“ Zeptal jsem se ho a vlastně trochu doufal, že tak učiní, i když jsem netušil proč.

 

Anna POV:

„Jak si řekla, že se jmenovala?“ Zeptala jsem se jí, protože jsem měla pocit, že asi špatně slyším.

„Rosemarie Hathawayová.“ řekla Rozaline a trochu se zamračila. „Ty jí znáš?“ zeptala se mně a já zakroutila hlavou.

„Ne, to ne.“ řekla jsem rychle. „Jen mi to jméno přišlo povědomé. Říkala si, že měla poměr s tvým strýcem?“ zeptala jsem se jí až možná moc dychtivě, protože se na mně dívala zkoumavě. Moje máma mi nikdy neřekla, proč vlastně tenhle svět opustila, ale musela jsem jí přísahat, že nikdy neprozradím svojí skutečnou identitu, alespoň do doby, do kdy bude potřeba.

„No…“ řekla, ale nestačila to.

„Rozaline.“ ozval se hlas strážce Belikova a já se na něj podívala.

„Strýčku.“ usmála se Rozaline a objala ho.

„Jsi čím dál tím lepší.“ řekl s úsměvem. Podívala jsem se na něj a musela jsem uznat, že její strýc vážně vypadá dobře, vypadal jako bůh, který sestoupil z nebe, aby ochránil celý tento svět, ať to stojí co to stojí. Za ním v tichosti stal jeho chráněnec, jak řekla Rozaline. Měl ruce za zády, jeho blond vlasy, byli neupraveně hozené dozadu a tvářil se nezúčastněně.

„Děkuji.“ řekla Rozaline.

„A kdo je tvoje nová kamarádka.“ podíval se na mně a napřáhl ke mně ruku. „Strážce Dimitrij Belikov.“ řekl s úsměvem

„Annabeth H… Mazurová… Annabeth Mazurová.“ Stiskla jsem mu ruku a projel mnou výboj. Nadechla jsem se a podívala se mu do očí. V tuto chvíli se na mně díval podezíravě. Stáhla jsem ruku. „Těší mně.“

„Taky mně těší.“ řekl, ale ten jeho pohled mu zůstal na tváři. „Mazurová? Máte něco společného s panem Mazurem?“ zeptal se mně a bylo vidět, že ho to velmi zajímá.

„Ne, to bude shoda jmen.“ řekla jsem mu a trochu jsem se zamračila, proč mně přirovnávají k tomu člověku? Budu se asi muset o tom člověku něco zjistit, abych věděla, kdo to vlastně je.

„Jistě.“ podíval se na mně a povytáhl obočí. „Nejspíš akademie, kterou jste navštěvovala neměla tolik zkušeností, kam jste přesně chodila?“ zeptal se mně. Nadechla jsem se a chtěla jsem mu odpovědět, ale Rozaline mi předběhla.

„Anna na žádnou akademii nechodila. Učila jí její matka doma. Není to bezva.“ vypískla Rozaline. Strážce Belikov se na mně podíval.

„Je to pravda?“ zeptal se.

„Ano. Moje máma je lovkyně a tak nechtěla, abych na akademii chodila, ale bohužel dle posledního ustanovení, je každý dhampýří potomek povinen projít alespoň částečným výcvikem.“ řekla jsem. Naštěstí jsem si nastudovala nový zákon, který ukládá povinnost, každému dhampýrovi, projít výcvikem.

„To ano, ale není to úplně obvyklé.“ dodal strážce Belikov a trochu se mračil.

„Nemyslím si, protože v dnešní době existuje spoustu dhampýrů, kteří pracují, jako lovci a nikdy se nestanou strážci.“ dodala jsem a on nakonec přikývl. „Omlouvám se, ale budu muset jít. Musím ještě za strážkyní Petrovou.“ omluvila jsem se.

„Jistě.“ propustil mně strážce Belikov. Podívala jsem se na Rozaline.

„Uvidíme se později.“ řekla jsem jí a ona přikývla. S kývnutím na strážce Belikova a Zeklose jsem odešla směrem ke kolejím, když jsem se dostala do svého pokoje, měla jsem v hlavě úplný guláš.

Moje máma měla poměr se strážcem Belikovem?

***

DIMITRI POV:

Když jsem dorazil do svého pokoje už skoro svítalo. Po setkání s novou kamarádkou mé neteře Rozy jsem byl zmatený. Něco na té holce bylo zvláštní, něco mě k té dívce přitahovalo, nějaká neznámá síla a to bylo absurdní. Takové pouto jsem cítil ve svém životě pouze jen jednou s jedinou ženou.

Roza.

Při vzpomínce na jedinou ženu, kterou jsem kdy miloval zabolí mně u srdce. Roza byla moje láska, kterou jsem miloval a stejně tak jsem jí tolik ublížil, i když nechtěně, ale ublížil.

Ještě dnes jsem měl před očima její smutně, prázdné oči, kterými se na mně dívala když jsem opakoval ty hloupá slova, které zničili poslední naděje mé osudové ženy.

***

„Co si to říkal?“ zeptala se Roza.

„Řekl jsem, aby si mně nechala na pokoji, nechápu co na tom nechápeš!“ vykřikl jsem na ní. Rose na mně tlačila a já jsem postupně ztrácel trpělivost.

„Moc dobře to chápu!“ Rose rozhodila rukama. „Jsi pokrytec a zbabělec!“ otočil jsem se na ní a zamračil jsem se.

„Nejsem zbabělec, jen prostě nechci s tebou mluvit. Roza prosím ubližuješ nám oběma.“ vydechl jsem roztřeseně.

„Ale si. Si zbabělec!!“ vykřikla na mně a já už jsem se neudržel, rychlým krokem jsem přešel až k Rose a donutil jí, aby udělala několik kroků dozadu, až se zády dotkla dveří.

„Nejsem zbabělec.“ vydechl jsem a díval se jí upřeně do očí.

Vzdorně se na mně podívala a pak se naklonila k mému obličeji. „Tak to dokaž.“ Netušil jsem, jak se to stalo, ale silou jsem jí přitiskl na dveře a přitiskl jsem své rty na její. Plně se odevzdala mým polibkům a dotekům. Věděl jsem, že bych měl zastavit, protože toho budu později litovat, ale v tuto chvíli mně to bylo jedno.

Pustil jsem její ruce a moje prsty zajeli do jejích dlouhých, kudrnatých vlasů. Zasténala rozkoší. Ještě chvíli jsem si hrál s jejími vlasy a pak jsem sjel rukama po jejím těle. Popadl jsem jí za stehna, vysadil jsem ji a Roza obtočila nohy kolem mého pasu, tělem se ke mně celá přitiskla a já jsem cítil každou část jejího vzrušeného těla.

Cestou ode dveří jsme se nepřestávali líbat, až jsme se nakonec ocitli na mé posteli a já tlačil Rosyno tělo do teplých přikrývek. Naše oblečení brzy skončilo na podlaze a naše těla byli propletené do sebe.

Líbali jsme se a laskali, bylo to jako bych se opět vrátil domů. Jako bychom se opět vrátili na akademii sv. Vladimíra.

Po našem milovaní jsme spokojeně usnuli a naše těla propletená do sebe.

Probudili mně sluneční paprsky, které mně lechtali po tváři a já jsem se po dlouhé době cítil opět úplný. Netrápili mě žádné noční můry, které se mi zdáli po mém znovu obnovení každý večer. Vedle mě se něco pohnulo. Otočil jsem hlavu a díval se na spící Rozu, která ležela nahá v mé posteli.

Strnul jsem.

Události minulé noci ke mně dolehli. Pomalu jsem se vymotal z Rozyna sevření a z přikrývek, do kterých jsem byl zamotaný.  

Tohle byla ta největší chyba, kterou jsem kdy udělal.

Zvedl jsem se, oblékl a tichý jako myška jsem odešel z mého pokoje. Nemohl jsem čekat, až se Rose probudí. To co jsme v noci udělali bylo moc špatné a pokud bych tu zůstal až se Rose probudí, tak by z toho mohla něco špatně vyvodit.

A tak jsem odešel a už se neohlédl.

 

A to byl vlastně konec našeho vztahu a vlastně úplně všeho, protože poté jsme spolu měli konflikt před Princeznou Vasilissou a jejími přáteli a to byl konec všeho. Po tomto konfliktu odešla a od té doby jí nikdo z nás neviděl a nedokázal jí najít. A že jsme se opravdu snažili jí najít. Její otec, já, Adrian a dokonce i její přátele z Akademie, ale bohužel bez úspěchu.

Princezna Vasilissa od Rose dala ruce pryč a odstřihla jí ze svého života. Vlastně odstřihla ze svého života všechny dhampýrské přátele a nakonec i mně, když jsem nesouhlasil s jejím rozhodnutím. Zůstal jí už jen Christian, který jí tolik miloval, že jí nedokázal odpustit.

A teď je tu ona. Ta dívka, jako by z oka vypadla jediné ženě, kterou jsem miloval.

Roza. Láska mého života.