DESCENDANTS I. Born Magic ○ Kapitola 5 ○ První trénink

 

5. Kapitola: První trénink

Anna POV:

Do svého pokoje jsem dorazila jako v mrákotách. Netušila jsem, co si mám myslet. Moje máma a strážce Belikovem? Bylo to možné? A byl on ten důvod, aby odešla z tohoto světa?

Tyto otázky mi vířily pořád dokola hlavou, ale nebyli jediné, tu nejhlavnější jsem skoro nedokázala vyslovit nebo vůbec na ní myslet.

Byl strážce Belikov můj otec?

Byla jsem zmatená a jediná osoba, která mi na všechny mé otázky mohla odpovědět, byla daleko, ale i přes to jsem vytáhla mobilní telefon, který jsem měla schovaný na bezpečném místě. Moje máma řekla, že ho nemám nikomu ukazovat, protože Akademie nedovoluje mít u sebe mobilní telefony navíc s aktivní wifi, s kterou se připojíte kdekoliv a kdekoliv a znáte informace z okolního světa.

Rychle jsem vytočila mámu a čekala až mobil zvedne. Mobil zvonil dost dlouho a moje noha začala poklepávat o podlahu a pak se ozvalo pípnutí hlasového signálu.

„Dovolali jste se na mobil Rose Hathawayové, bohužel nejsem v dosahu svého mobilního telefonu, když vydržíte do konce této zprávy zanechte mi vzkaz, ale pokud nevydržíte, asi to nebylo důležité.“ Protočila jsem oči. Takovou zprávu na svou mobilní hlasovou schránku mohla nahrát jen moje mamá.

„Sakra.“ Vydechla jsem a ve stejnou dobu se ozval signál, který mi říkal, že mohu nahrát svůj vzkaz. „Ahoj mami, to jsem já Anna. Musím s tebou okamžitě mluvit, je to velmi důležité. Měj se hezky.“ S tím jsem svůj vzkaz ukončila. Posadila jsem se na postel a zády jsem se opřela o zeď, přitáhla jsem si nohy k tělu a objala jsem svá kolena.

Měla jsem v hlavě obrovský zmatek a potřebovala jsem mluvit s mámou. Jednak mi mohla zodpovědět všechny mé otázky a za druhé se mi po ní hrozně stýskalo. Moje máma byla pro mě vždycky nejlepší kamarádka. Vždy mi dokázala dobře poradit, když jsem potřebovala, tak jsem doufala, že to bude i nyní.

 

DIMITRI POV:

Nemohl jsem se soustředit, vzpomínky na Rozu mi zaplavily mysl a odmítali moji hlavu opustit. Nakonec jsem se rozhodl, že si půjdu zacvičit, to mi vždycky pomohlo, když jsem se potřeboval soustředit.

Došel jsem do tělocvičny, ale jak se zdálo byla už obsazená.

U bojové figuríny zkoušela bojové chvaty ta nová studentka, kterou mi představila má neteř. Moc dobře jsem si jí pamatoval. Byla až neskutečně podobná mé Roze.

Annabeth.

Byla samé tajemství. V jejích bojových pohybech bylo něco, co mi bylo povědomé, styl, se kterým bojovala. Její pohyby byli zatím velmi neohrabaná, ale viděl jsem v ní veliký potenciál.

Potenciál, který když se bude rozvíjet, tak jednoho dne by z ní mohla být jedna z nejlepších strážkyň našeho světa, ale je před ní ještě velká cesta.

„Sakra!“ vykřikla. „Tohle se nikdy nenaučím.“ Vydechla frustrovaně.

„Jako první by ses měla zaměřit na samotné pohyby úderů než bezhlavě mlátit do figurín.“ Řekl jsem jí. S trhnutím se se otočila a její oči byli rozšířené.

„Strážce Belikove, vystrašil jste mně. Co tady děláte?“ zeptala se mně rychle.

„Přišel jsem si zacvičit.“ Naklonil jsem hlavu na stranu. „Ale co tady děláte vy slečno Mazurová v tak ranních hodinách? Mám pocit, že ještě nejsou vycházky.“

„To sice nejsou, ale i přesto potřebuji trénovat. Netušila jsem, že budu potřebovat daleko větší vytrvalost.“ Znovu si utáhla svůj culík, aby jí její dlouhé vlasy nepadali do očí.

„Není to tak špatné, jen by to chtělo trochu vedení.“ Postavil jsem se na žíněnku. „Můžeme to vyzkoušet.“ Zamračila se. „Ten boj samozřejmě.“

„Pro mě za mě.“ Pokrčila rameny a přistoupila naproti mně. Annabeth zaujala tak nějak zajímavý bojový postoj. Docela bych řekl, že mi celé její držení těla připomnělo někoho velmi známého.

Udělal jsem pro ti ní několik výpadů, ale ani jeden z nich nedokázala vykrýt anebo odrazit a když už snad po sté skončila na žíněnce, velmi hlasitě a bolestně si povzdechla. Skláněl jsem se nad ní a v jejích očích se zračila beznaděj.

„Musíš se soustředit.“ Řekl jsem jí a zvedl se. Bolestně zasténala, postavila se a třela si bolavé místo.

„Vůbec nechápu, k čemu tohle je.“ Pronesla. „Jak může nějaká KRÁLOVNA nařizovat, co má kdo se svým životem dělat.“ Řekla a zbarvení jejího hlasu se změnilo.

„Protože je to královna. A je to zákon.“ Řekl jsem jí a bedlivě sledoval, jak byla napjatá.

„Zákony se můžou porušovat.“ Řekla. „A navíc jak může někdo rozhodovat o osudu jiných, když sedí na královském dvoře a nemá ani páru o skutečném životě.“ V jejích očích se zalesklo něco zlověstného a já měl najednou deža ví. Jako bych se díval na svoji Rozu, když byla pod vlivem temnoty.

„Není to tak jednoduché.“ Odpověděl jsem jí, ale její oči se zúžili do úzkých štěrbin.

„Je to tak jednoduché, jak si to uděláme. Bojujeme, aby náš život a svět ve kterém žijeme byl bezpečnější. Tak proč bychom měli chránit někoho, kdo za to nestojí a dokáže zradit všechno a všechny co věřila.“ Nevěděl jsem proč, ale zdálo se mi, že naráží na něco konkrétního. „Omlouvám se.“ Najednou, jako by se obrátila o sto osmdesát stupňů. „Tohle pro mě není jednoduché a pochybuji, že tenhle život někdy bude pro mě.“

„Ne každý dokáže být strážcem, nebo bojovat se strigoji, ale to neznamená, že to je nemožné. Vidím, jestli má někdo potenciál, a to ty máš. Se správným vedením dokážeš všechno na světě.“ Nevěděl jsem, proč jí to všechno říkám, ale to spojení, které jsem mezi námi cítil mně nutilo být k ní upřímný.

„Nejsem si tím vůbec jistá.“ Prohlásila smutným až zasněným hlasem. Najednou jsem měl pocit, že bych ji měl obejmout a utěšit.

„Ale já ano.“ Řekl jsem jí. „Vidím potenciál, a proto jsem se rozhodl, že ti v tomhle boji pomůžu.“ Sám jsem netušil, proč jsem to řekl, ale přišlo to tak nečekaně a věděl jsem, že je to správné. Ano chtěl jsem pomoct téhle tmavovlasé dívce, jejíž hnědé oči se na mně dívali s nadějí.

„Vážně?“ zeptala se s překvapením v hlase. „O. opravdu mně budete trénovat?“ zeptala se znovu.

„Ano udělám to, ale ty mně musíš slíbit, že uděláš vše, proto aby si dosáhla svého cíle.“ Dodal jsem.

„Děkuji a budu dělat vše proto, abych vás nezklamala.“ Řekla mi, naposledy se na mně usmála, než si vzala věci a odešla pryč z tělocvičny. Nevěděl jsem proč, ale pořád jsem měl ten hrozný pocit, že jí znám. Odněkud jsem jí znal, ale odkud?

„Jsi si jistý, že je to dobrý nápad?“ ozval se hlas za mnou.

„Ne, ale něco v té dívce je.“ Řekl jsem Sebastianovi, který se postavil vedle mě.

„Jo je pěkně drzá.“ Řekl Sebastian a já se pousmál.

„Možná, ale cítím potenciál.“ Řekl jsem mu a usmál jsem se sám pro sebe. „Ten jsem cítil jen jednou v životě, a to u jedné konkrétní osoby.“ Podíval jsem se na Sebastiana a on přikývl. Věděl, o kom jsem mluvil a jak to bylo pro mě těžké jen o té osobě přemýšlet, ale nemohl jsem si pomoct.

Rose existovala a ať jsem se snažil sebevíce tak jsem jí ze své mysli nedokázal jen tak vymazat a tahle dívka jí byla až neskutečně podobná.

A já chtěl udělat vše, proto abych téhle dívce pomohl.