DESCENDANTS I. Born Magic ○ Kapitola 6 ○ Trénink

 6. kapitola: Trénink

ANNA POV:

O měsíc později…

Čas na této škole plynul tak, že jsem nestačila zírat. Měli jsme tolik hodin v učebnách a tréninků, že veškerý zbylý volný čas skoro neexistoval anebo jsem to tak měla jenom já. Celé dopolední vyučovaní jsme měli trénink, po tréninku jsme si dali rychlý oběd a pak se přesunuli na odpolední výuku, která probíhala v učebnách s moroji a abych toho neměla málo po odpoledním vyučování jsem měla ještě domluvené tréninky se strážcem Belikovem.

Můj život byl oficiálně v háji. A k tomu všemu se mi máma ještě pořád neozvala a já už začala být značně na nervy. Teda asi až teď. Když jsem netušila, že existuje nějaký svět nadpřirozená a upírů, tak mi bylo lépe. Teď když jsem věděla, že moje máma pracuje mimo tréninků bojových umění i jako lovkyně na volné noze, tak jsem byla klidnější.

Něčí ruce mi odhrnuli vlasy z krku. „Copak krásko.“ Jeho rty se mi otřeli o ucho. „Vypadáš tak nějak zasněně.“ Protočila jsem oči.

„Nejsem zasněná.“ Řekla jsem a odtáhla se.

„Ale copak nějak špatně jsi se vyspala.“ Nick se na mně usmál. „Mohl bych ti zlepšit náladu.“ Už jsem se chystala, že mu něco peprného řeknu, ale to by se nesměla objevit Rozaline.

„Nicholasi nech si svoje sexuální projevy, pro někoho, kdo je na ně zvědavý.“ Prohlásila Rozaline a hodila svoji tašku na stůl v jídelně, posadila se na židli a s povzdechem si odfrkla. „Zabijte mně někdo.“ Rukou si prohrábla své vlasy. „Jsem dneska úplně mrtvá. Ještě, že už je po dnešních našich povinnostech. Nechtěla by ses jít projít?“ zeptala se mně.

„Ráda bych, ale nemůžu.“ Řekla jsem jí a kousla do jablka.

„Myslím, že jednodenní pauza by nevadila. Strejda by ti jeden den prominul.“ Zamrkala na mně Rozaline.

„Možná, ale já nechci. Strážce Belikov byl tak laskavý, že mi pomůže, a tak nechci udělat nic, abych ho zklamala.“ Řekla jsem jí. „Uvidíme se po tréninku.“ Zvedla jsem se.

„Krásko, moc to žereš.“ Řekl Nick, který už seděl vedle Rozaline. „Tak co budeme dělat?“ zeptal se Rozaline, když jsem odcházela.

V jednom měla Rozaline pravdu, dnešní den stál opravdu za to, a i já jsem se těšila až tenhle den skončí, ale jak se zdálo, tak můj den teprve začal.

Vešla jsem do tělocvičny a strnula. Na podložce veprostřed místnosti cvičil ten strážce, který mně zachránil před strigojem před branami akademie.

„A dop..“ zarazila jsem se v pravý čas, ale stejně moje slova jeho uším neunikla. Zatracené upíří schopnosti.

„Dávejte si pozor na pusu slečno Mazurová.“ Zpražil mně Strážce Zeklos pohledem.

„Omlouvám se.“ Řekla jsem mu a začala jsem se rozhlížet po tělocvičně, jestli neuvidím strážce Belikova, ale nikde jsem ho neviděla, což bylo divné, neboť strážce Belikov byl hodně dochvilný.

„Strážce Belikov dneska nedorazí.“ Oznámil mi prostě a začal uklízet podložku, na které ještě před pár vteřinami cvičil.

„Ale, byli jsme domluveni.“ Řekla jsem.

„Bohužel, dostal naléhavé volání ode dvora a musel se tam dostavit.“ Odpověděl mi a otočil se ke mně čelem. To bylo pochopitelné, měl jiné povinnosti.

„Aha, tak děkuji za zprávu. Přeju pěkný den Strážce Zeklosi.“ Otočila jsem se k odchodu. Tak alespoň budu mít možnost si trochu odpočinout a strávit nějaký čas s Rozaline a Nickem. Oba se tolik snažili mi pobyt tady usnadnit a já jsem často jejich snahu ničila.

„Stůjte.“ Zastavil mně pevným hlasem. Znovu jsem se na něj otočila. „Strážce Belikov sice musel odjet, ale to neznamená, že vy slečno Mazurová máte volno. Váš trénink od strážce Belikova převezmu já, dokud se strážce Belikov nevrátí.“ Vykulila jsem na něj oči.

„Já, dě. děkuji Strážce Zeklosi, ale myslím, že tu chvíli, než se strážce Belikov vrátí zvládnu počkat.“ Řekla jsem mu. „Moje dovednosti se lepší každým dnem.“

„Všiml jsem si.“ Na tváři jsem zaznamenala lehký úsměv, ale tak jak to rychle přišlo, tak to taky bylo rychle pryč. „To, ale neznamená že další lekce nejsou potřeba, takže prosím na trať a deset koleček.“ Povzdechla jsem si. Nemělo smysl se s ním dohadovat, a navíc měl pravdu.

Chtěla jsem nevybočovat z davu, přesně tak jak mi máma kladla na srdce, a tak jsem prostě poslechla jeho příkaz.

Navíc deset koleček je v poměru s tím, kolik jsem musela běhat se strážcem Belikovem nic moc. Naštěstí jsem byla na běh zvykla, díky mámě, se kterou jsme pravidelně chodívali běhat.

Jenomže dneska moje tělo odmítlo spolupracovat. Boleli mně všechny kosti i svaly v těle. To bylo nejspíš za následek každodenních tréninků, na co jsem opravdu nebyla zvykla. Po posledním kolečku mně všechny svaly v těle pálili, takovým způsobem, že jsem si myslela, že se už na nic nezmůžu, ale to byl omyl.

Měla jsem před sebou ještě několik cviků na posilování a v závěru lekce si strážce Zeklos vymyslel, že moje týrání ještě neskončilo.

„Tak a teď si zkusíme, jak jste na tom s kůlem slečno Mazurová, zkuste zaútočit na tu figurínu.“ Prohlásil a podal mi svůj stříbrný kůl. Vykulila jsem oči. Novicové bojovali s dřevěnými a k těm jsme se na hodinách zatím nepropracovali. Spíš jsme se cvičili na přímý boj.

„Ale s kůly jsme ještě nepracovali.“ Odpověděla jsem mu.

„Já vím, a přesto si strážce Belikov myslí, že na to uzrál čas.“ Odpověděl. No já si tím tak jistá nebyla, ale nechtěla jsem mu odporovat. Navíc to vypadalo, že ty tréninky konečně budou zábava. Dávali mi výhodu nad mými spolužáky.

Uchopila jsem stříbrný kůl pevně do svých rukou. Byl těžký, ale ne tolik, že bych ho nemohla udržet a když jsem se ho dotkla, přišlo mi, že cítím jakési brnění.

„Je dobré kůl obejmout pevně všemi prsty a svoji ránu směřovat dolů.“ Radil mi. Snažila jsem se napodobovat jeho pohyb, který mi ukázal, ale jak se ukázalo probodnout figurínu bylo těžší, než jsem si myslela. Kdykoliv jsem se snažila probodnout figurínu, tak kůl odskočil, aniž by figurínu poškodil. Po desátém pokusu už jsem byla bezradná. Přece to nemůže být tak těžké?

„Není to tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Spousta noviců si myslí, že jen zabodne kůl do těla strigoje a je to, ale figuríny vám mají ukázat, že to není tak jednoduché, jsou navrženy tak aby byli co nejpřesnější kopii těla.“ Vysvětloval mi. „Dokážeš mi říct, co si bylo na tvých výpadech špatně?“ položil otázku.

„No. Nejspíš jsem do toho nedala takovou sílu, než jsem si představovala.“ Odpověděla jsem mu. Řekla jsem to, protože jsem netušila, co mám odpovědět na jeho otázku. Ale bylo mi jasné, že to nebylo tím. Do úderu jsem dala všechnu sílu, kterou jsem v sobě našla.

„O síle to není.“ Řekl mi, ještě chvíli mně to nechal zkoušet, ale nakonec ke mně přistoupil, chytil mi ruku, ve které jsem držela kůl. Když se dotkl prsty mé kůže cítila jsem takové zvláštní brnění, sotva postřehnutelné, ale i přesto jsem to cítila a nejspíš i on, protože na malou chvíli zaváhal, ale pak zesílil svůj stisk na mé ruce. „Musíš svůj úder nasměrovat správným směrem mezi tyto dvě žebra.“ Vedl mojí ruku při úderu a tentokrát kůl figurínu probodl. „Vidíš, nic na tom není.“ Pustil mně a odstoupil ode mě. „A ted sama.“ Řekl a pak si znovu stoupl ke zdi.

Znovu jsem se na Sebastiana podívala a snažila se přijít na to, co je na něm tak jiné.