DESCENDANTS I. Born Magic ○ Kapitola 8 ○ Motýli v břiše

 

8. Kapitola: Motýli v břiše

O Týden později ...

Dny ubíhali a já se stále mámě nemohla dovolat, bylo to všechno jako jeden zlý sen. Před týdnem jsem mluvila s Albertou, že mám o mámu strach, ale ta mně přesvědčila, že je určitě v pořádku jen má spoustu práce.

Ano. Máma měla spoustu práce, to byla pravda, ale nikdy v mém životě se nestalo, že by mně neodpověděla na volání. Nikdy. A teď už to byl týden, co se mi neozvala. Začínala jsem se opravdu bát. A pak tu byl takový malý červíček v mé hlavě, který mi do hlavy nasadil myšlenku, jak mně sem máma poslala, aby se mně zbavila.

Věděla jsem, že to není pravda. Máma mně milovala a tohle by nikdy neudělala. Ne potom, co prožila ona jako malá, ale ten divný pocit ve mně stále hlodal.

A navíc, tady ten čas na akademii utíkal hrozně rychle. Šla jsem z ranního tréninku, do hodin a pak zase do dalšího tréninku. Strážce Belikov se taky ještě nevrátil z královského dvora, takže mé tréninky měl na starosti stále Strážce Zecklos a popravdě mně vůbec nešetřil, i když se občas zdálo, jak mně šetří, ale to možná byla jenom moje divná představa a občas jsem měla v sobě divný pocit, když jsem se na něj dívala, něco ve mně se svíralo a já přesně nedokázala popsat, co to bylo.

A dost!

Nemohla jsem se takhle týrat takovými myšlenkami. Musela jsem něco začít dělat. Za měsíc jsem měla mít první srovnávací zkoušky a řekněme si to otevřeně, nebyla jsem na ně vůbec připravená.

Dnes byla neděle, takže jsem neměla mít trénink, ale i přesto jsem se převlékla do běžeckého oblečení a vydala se ven běhat. Tentokrát jsem, ale nechtěla běžet po trati, jako při tréninku, chtěla jsem běhat ve volné přírodě. S mámou jsme tak vždycky běhali a alespoň takhle bych jí mohla být blíž.

Setřásla jsem ty dotěrné myšlenky, které se mi draly do hlavy pustila se do běhu. Běžela jsem do místního lesa, kolem jezera. Bylo chladno, ale to mi nevadilo, právě naopak. Měla jsem ráda, když bylo chladnější počasí.

Doběhla jsem až na druhou stranu jezera a konečně jsem se zastavila, abych se pořádně vydýchala. Byla už jsem pořádně daleko od hlavního školního nádvoří. Do téhle části areálu moc lidí nechodilo, vlastně jsme sem nesměli chodit. Zadívala jsem se do temné části lesa a napadlo mně, kdybych běžela dál, tak bych se dostala na hranice areálu. Tam už začíná normální svět.

Nebo alespoň v mé hlavě normální.

Bylo by to jen pár kroků a mohla bych být zase volná.

Ozvalo se bouchnutí. Otočila jsem se a spatřila stín mezi stromy, můj první instinkt byl se schovat, a to jsem taky udělala. Schovala jsem se do nejbližšího křoví a čekala.

To, co jsem, ale viděla na to jsem rozhodně připravená nebyla.

"Říkal jsem ti, aby si sem už nikdy nechodila." Promluvil Sebastian, který vyšel z bývalé strážcovské kajuty, která dříve sloužila, jako stanoviště pro strážce. Sebastian vypadal naštvaně, ale občas jsem měla pocit, že to je asi pořád. Nebyla jsem překvapená, co mně ale nejvíc překvapilo byla osoba, která vyšla z kajuty za ním.

Jelena.

Ano byla to ona. Dcera královny Vasilissy. Místní královská, která se na všechny dívala z patra.

"Děláš, jako by ti to vadilo..." její zvonivý smích mi drásal uši. Došla až k Sebastiánovi, který se zastavil u jezera a ovinula své dlouhé ruce kolem jeho těla a rukou mu přejížděla po jeho svalech na hrudi. Zaťala jsem zuby a něco ve mně jí chtělo za tu její kostnatou ruku chytit a mrštit s ní do toho zatraceného jezera. "Víš, že si rád, že jsem přišla." Její rty se dotkli jeho ucha a mně se najednou chtělo zvracet. "Nedokážeš mi odolat." zavrněla.

Sebastian ucukl a dostal se z jejích spárů a vztekle se na ní otočil. "Už jsem ti několikrát řekl, že to, co se mezi námi stálo, už se nikdy nebude opakovat. Já nejsem a nikdy nebudu tvoje hračka. Na to si najdi jiného pejska."

"Ale prosím tě víš, co by každý za to dal?" zasmála se, ale v jejím hlase jsem slyšela zvláštní tón. "Měl bys mi být vděčný, že jsem ti projevila svoji přízeň. Mohla jsem ji dát někomu jinému." opřela opět ruce o jeho hruď, ale Sebastian jí znovu odstrčil.

"Já teda ne. Nestojím o tebe Jeleno." vydechl a Jelena se napřáhla a dala mu facku.

"Budeš litovat!! Jen počkej já tohle tak nenechám. Neodkopneš mně jako prašivého psa!!" s těmito slovy se prostě otočila a odešla. Sebastian si povzdechl, otočil se a zadíval se na jezero. Začínala mně trochu chytat křeč do nohy, a tak jsem udělala krok stranou, abych si jí trochu protáhla. Snažila jsem se neudělat žádný hluk.

Vážně!

Opravdu jsem se snažila. Jenže…

Nesměla bych zapomenout, že jsem stála ve křoví, které bylo hned vedle jezera a udělat krok stranou, byl opravdu ale ten nejhorší nápad, který jsem mohla mít. Tam kam jsem šlápla už začínal břeh jezera a já ztratila rovnováhu.

„ÁAAA…“ S výkřikem jsem spadla do vody. „Sakra.“ Řekla jsem, když jsem se zvedla.

„Předpokládám, že vám Vaše matka řekla, že poslouchat cizí rozhovory je neslušné.“ Vzhlédla jsem a setkala jsem se s tvrdým pohledem Strážce Zecklose.

Sakra na druhou!

„Neposlouchala jsem cizí rozhovory.“ Vydechla jsem roztřeseným hlasem, i když jsem se snažila znít normálně, ale byla mi zima. Není úplně fajn se chodit koupat v zimě. „Jen jsem netušila, že tu nikdo bude a úplně jsem se nechtěla dostat do spárů princezny Dragomírové.“ Zuby mi už trochu začali drkotat z té zimy. I on si toho musel všimnout, protože mu zacukali koutky a jeho maska strážce spadla.

„Hezké přirovnání.“ Napřáhl ruku. „Tak pojď asi by ses měla usušit. Do areálu je to kus cesty.“ Chytla jsem ho za ruku a nechala jsem se vytáhnout z vody. Když se jeho prsty dotkly těch mích cítili jsem znovu to zvláštní brnění a opravdu na krátkou chvíli jsem měla pocit, že on to cítil stejně, protože trochu ucukl, ale pak mně zavedl do kajuty, ze které předtím vyšel s Jelenou.

Rozhlédla jsem se kolem a byla jsem překvapená, jak to tam vypadá krásně. Byla to vlastně taková malá místnost s kuchyní, pohovkou a krbem. Naproti jsem zahlédla ještě jednu místnost, která byla nejspíš ložnicí, protože jsem zahlédla část postele.

Měla jsem pocit, jako bych se ocitla doma. Něco na tomhle místě se mi zdálo až podezřele známé.

„Jdi ke krbu přinesu ti něco na sebe.“ Řekl Sebastian a zmizel ve vedlejším pokoji. Došla jsem až ke krbu a měla jsem pořád ten divný pocit, že to tady znám, ale vůbec jsem nevěděla odkud. Natáhla jsem ruce k ohni, abych se ohřála.

„Tady je nějaká mikina a tepláky. Udělám čaj.“ Ozval se znovu Sebastian. „A koupelna je támhle.“ Ukázal na další dveře, kterých jsem si zatím nevšimla. Vzala jsem si věci a rychle odešla do koupelny. Rychle jsem se převlékla a rozpustila si vlasy, aby mi rychleji uschnuli.

Zhluboka jsem se nadechla a vrátila jsem se zpátky do místnosti. Sebastian byl ke mně zády a připravoval ten čaj. Došla jsem znovu ke krbu a chtěla natáhnout ruce ke krbu, ale zaujala mně fotografie, která stála na krbové římse.

Byl na ní strážce Belikov s nějakou dívkou, která se podobala mé mámě. Ne nepodobala!! Byla to ona.

Ty fámy o mé mámě a strážci Belikovi byla pravda. S třesoucíma rukama jsem vzala fotku do ruky. Máma na té fotce vypadala asi tak v mém věku.

„Řekl ti někdo, že sahat na cizí věci bez dovolení se nedělá.“ Ozval se za mnou Sebastianův hlas. Otočila jsem se na něj. Nevypadal nadšeně spíš pobaveně, což bylo zvláštní. Stál u mě s dvěma hrnky čaje a jeden mi nabídl.

Položila jsem fotku zpátky na římsu a vzala si od něj hrnek s čajem.

„Ta chata patří strážci Belikovi.“ Napil se Sebastian.

„To jsem pochopila.“ I s čajem jsem se posadila na pohovku. Sebastian na mně chvíli koukal a pak se posadil naproti mně. Napila jsem se a držela jsem hrnek ve svých rukách. Nevěděla jsem, co mám říct, bylo to dost trapné. Vlastně jsem ho načapala při milostných hrátkách se studentkou. A ještě navíc s královskou morojkou. Vůbec jsem nevěděla, co si mám o tom myslet. Navíc jsem měla vztek a netušila jsem proč.

„Asi ti došlo, co ten rozhovor s Jelenou znamenal.“ Začal pomalu Sebastian. A sakra bude se o tom chtít bavit. Tomu jsem se chtěla vyhnout. Neměla jsem chuť s ním rozebírat jeho soukromí život.

„Člověk by musel být hloupý aby ne.“ Podívala jsem se na něj a v jeho očích se objevil zvláštní výraz, že by strach? Měl strach, z toho že by to někdo zjistil a on by měl problém. „Ale nebojte se strážce Zecklos o vašem malém tajemství se rozhodně nebudu zmiňovat.“ Měla jsem pocit, jako bych si skoro až odplivla. Sebastian ucukl nad mými slovy a měla jsem pocit, jako bych v jeho očích zahlédla lítost. Proč by litoval? Nevěděla jsem, jak dlouho jsme tam seděli a dívali jsme se navzájem do očí. Minuta? Hodina?

Jedno, ale jisté přerušilo nás bouchnutí. Oba jsme se podívali směrem ke dveřím, ve stál…

No jak to popsat rozzuřený Ruský bůh.

Nebo spíš bůh pomsty.

„Co to má znamenat!!!“