Rose POV:
Ležela jsem na chladné zemi a snažila jsem se zkoncentrovat. Moje tělo bylo pořád malátné z drog, kterými mně omámily, ale pomaličku jsem se dávala do pořádku. Potřebovala jsem se uklidnit, ale to nešlo, když jsem nevěděla, kdo mně unesl a co po mně vlastně chce. Moje mysl jela na plné obrátky.
Najednou se ozvalo cvaknutí, moje tělo strnulo, rychle jsem se posadila a zapřela jsem se o stěnu, dveře se se skřípěním otevřeli a odhalili muže v černé kukle.
„Ale koukám, že naše princezna se nám probudila.“ Promluvil hrubým hlasem.
„Kdo jste a co po mně chcete?“ zeptala jsem se ho.
„Ale, koukám že už nám princezna přichází k sobě no neboj se holubičko, brzy se to dozvíš.“ Na starý rozvrzaný stůl postavil tác. „Jídlo.“ Řekl, otočil se a s prásknutím dveří odešel pryč.
„Sakra.“ Vzdychla jsem a opřela jsem se hlavou o chladnou zeď. Nejspíš se jen tak nedozvím, kdo nebo proč mě unesl. Nejdřív jsem si myslela, že to byli strigojové, ale nejspíš to tak nebude. Budu muset počkat a uvidím, co se z toho vyvrbí. A taky bych mohla vymyslet, co budu dělat. Nemůžu tu jen tak sedět a čekat, jaký bude můj osud.
Doufám, že budu mít na tom dostatek času. Z neustálého přemýšlení mně začala bolet hlava a možná to bylo ještě omámení, při tom únosu, navíc se mi zase začali klížit oči a bodavá bolest někde vzadu v mé hlavě mně nutila pevně zavřít oči a soustředit se na to, aby ta bolest ustupovala a ukázalo se, že to je dost těžké.
A najednou se mi před očima zatmělo a já jsem se najednou ocitla v našem obývacím pokoji a dívala se na svého otce a babičku.
Jak je to možné? Vždyť jsem byla v tom sklepení, tak jak je možné, že jsem ted jinde?
„To by Rose neudělala.“ Ozval se Dimitriův hlas, ale kde vlastně byl?
„Nikdy by to neudělala.“ Opakoval Dimitrij znovu, ale jeho mysl zaplavili pochybnosti o mně. Jak jsem mohla slyšet jeho myšlenky?
Jedině, že by?
„Samozřejmě, že by to neudělala.“ Moje, no vlastně Dimitriovi oči se podívali ke schodišti, ze kterého právě scházela má prababička. „V naší rodině máme spoustu nepřátel a i Rose má spoustu nepřátel, kteří by se jí chtěli zbavit.“
„Matko jestli něco víš?“ zeptala se babička.
„Vím tolik, jako víte vy.“ Prababička se podívala směrem k Dimitriovi, přivřela oči a zadívala se Dimitriovi do očí. A já viděla, jak jí v jejích očích zalesklo. „Rose je silná a ať už jí má ve své moci kdekoliv, tak určitě dokáže vymyslet plán, jak nám dát vědět, kde je.“ To bylo to poslední, co jsem slyšela, protože jsem se najednou ocitla v tom chladném sklepě.
„Sakra.“ Vydechla jsem. Co sakra budu dělat? Musím něco vymyslet a to velmi rychle.
TATIANA POV:
Stála jsem u okna a sledovala ruch před královským palácem. To čekání bylo ničivé. Potřebovala jsem vědět jestli můj plán vyšel. Ta holka už mi hodně dlouho pila krev, stejně jako její matka, ale té jsem se, alespoň dokázala zbavit.
Ozvalo se zaklepání na dveře a já jsem se otočila. “Tak jak to dopadlo?” úsměv mi zadrhl na tváři, když jsem viděla, kdo stojí ve dveřích.
“A co mělo dopadnout?” Zeptal se mně můj synovec Adrian.
„Nic.“ řekla jsem mu. „Chceš něco?“ zeptala jsem se ho.
„To se nemůžu jít podívat za svojí tetou?“ ptal se mně Adrian posměšně. Bylo jasné, že je zase ve svém alkoholovém opojení. Jako obvykle. Občas jsem si říkala, že toho využívá, aby dosáhl svého.
„Adriane teď opravdu nemám náladu na tvé připomínky.“ promnula jsem si spánky. Trvalo to moc dlouho.
Zatraceně dlouho.
Ozvalo se zaklepání na dveře. „Pojďte dál.“ řekla jsem rázně a čekala. Dveře se otevřeli a vešel jeden z mých strážců. Kývl na mně a můj úsměv se prohloubil.
„Děje se něco?“ Zeptal se Adrian nechápavě.
„Jen to, že teď na tebe nemám čas.“ řekla jsem mu a šla ke dveřím. „Mám teď nějakou práci.“ s tím jsem dala Adrianovi najevo ať odejde.
Nejdřív na mně koukal dost zamyšleně, ale pak nakonec odešel.
Čímž mi dost ušetřil práci.
Nyní nastal můj čas.
Čas pomsty.
ROSE POV:
Snažila jsem se soustředit, ale nešlo to. Hlavu jsem měla otupělou z drogy, kterou mi podali, aby mi omámili. Cítila jsem se tak strašně bezmocně. V životě jsem se tak necítila, ani když se můj otec oženil s Tatianou, nebo smrt mé matky.
Nic z toho nebylo tak těžké, jako tohle. Tak hrozná bezmoc.
Od té doby co jsem zjistila, jakou mám moc jsem myslela, že už se takhle nikdy nebudu cítit.
Snažila jsem se navázat spojení s Dimitrijem. Jenomže ani to prostě nešlo.
Nešlo to, jako by někdo blokoval naše spojení. Možná to byli ty prášky a nebo mně prostě jen někdo blokoval.
Znovu jsem se snažila natáhnout pomyslnou niť až k Dimitriovi, ale než jsem se mohla dostat až k němu tak naše propojení zmizelo.
Naštvaně jsem bouchla pěstí do zdi.
„Sakra.“ vydechla jsem a pokusila jsem se vstát. A tentokrát se mi to povedlo. I když se mi trochu točila hlava. „Sakra, sakra.“ vydechla jsem a začala jsem se rozhlížet kolem sebe. Musel tu být přece nějaká cesta ven. Nějaký východ.
Jenomže jediný východ, který jsem našla byli dřevěné dveře, kterými odešel ten člověk nebo kdo to byl.
Alespoň jedno jsem věděla, že můj únos nemají na svědomí strigojové, ale u těch člověk nikdy neví. Přece jen nebylo by to poprvé, kdy strigojům pomáhali strigojové.
Další východ bylo malé okýnko, které bylo sice vysoko, ale i tak jsem dokázala skrz něj vidět, i když jsem se musela postavit na špičky. Jenomže neviděla jsem nic jiného než černočernou tmu.
“Sakra.” vydechla jsem zlostně. I kdybych se vyhoupla až k tomu oknu, tak bych jím nikdy nedokázala protáhnout.
Jediné, co mně v tuhle chvíli napadlo bylo to, že jsem mohla ty zatracené dveře podpálit. Jenomže i kdybych nebyla oslabená, tak bych stejně nedokázala ovládat oheň, protože v poslední době jsem byla až moc rozhozená.
A odstartovalo se to návštěvou mé tety Esmahan.
No možná bych měla přestat fňukat a začít přemýšlet logicky. Vždyť co mi pomohlo utéct, z toho Dimitriova doupěte a pak následně objevit svou moc a vyléčit ho.
Měla bych v sobě konečně objevit tu sílu mé moci, kterou ovládala Rozaline a která jí zaručila, že dokázala ovlivnit všechny ve svém okolí.
Byla sice blázen, který se nakonec své moci vzdal, ale v jednom měla pravdu. Ta moc byla jedinečná a mohlo se s ní mnoho dokázat.
Úplně změnit náš svět a to jsem se v tuto chvíli chtěla pokusit.
Ahojky, jsem ráda že pokračujes i v té to povídce. Je to úžasné. Kdy bude další kapitola? Snad Rose přijde na to jak utéct, než jí Taťána ublíží. Je tu jako pěkná mrcha, která může zabít a schovat za to že je královna. Pokračuj prosím píšeš nádherně.
OdpovědětVymazat