DESCENDANTS I. Born Magic ○ Kapitola 7 ○ Divné tušení

 7. Kapitola: Divné tušení

  

DIMITRI POV: 

Zastavil jsem před bránou královského dvora. Deset let. Už to bylo deset let, co jsem tu byl naposledy. Vím, že jsem řekl, že už se sem nikdy nevrátím, ale rozkaz zněl jasně. Něco se dělo a tak jsem musel, co nejdříve přijít a zjistit co se dělo. 

U brány zkontrolovali moje doklady a poté mi otevřeli bránu. Z pohledů strážců bylo jasné, že se něco děje. Bylo tu zjevné napětí. Zaparkoval jsem na parkovišti a hned jsem se vydal do zasedací síně, kam jsem se měl dostavit.  

Před zasedací místností stáli strážci, kteří hlídali vstupní dveře. Přikývli mi na pozdrav a vpustili mně dál.  

V Zasedací místnosti bylo několik lidí. Královna Vasilissa, která seděla v čele velkého stolu. Vypadala stejně, přesně tak jak jsem si jí pamatoval, jen těch pár let jí udělalo na tváři několik vrásek, její dlouhé platinové vlasy měla stažené do pevného drdolu a na tváři měla nepřístupný výraz. Vedle ní seděl její manžel Christian, i na něm byli vidět ty roky, když mně viděl usmál se a pokynul mi na pozdrav. Vedle něj seděla jeho teta Tasha, která se usmívala jako vždycky. Na druhé straně seděl Adrian, se svojí ženou Sydney, Eddie, Mia, Janine a Ibrahim Mazur.  

Pokynul jsem jim na pozdrav a posadil jsem se vedle Adriana, kde bylo jediné volné místo.  

„Jsem ráda, že jste se k nám přidal strážce Belikove.“ Řekla Královna Vasilissa. Přikývl jsem. „Svolala jsem vás všechny, kvůli posledním zprávám.“ Řekla a pak nám všem rozdala složky. „V posledních několika letech se rozmohla skupina lidí, kteří na vlastní pěst zabíjejí strigoje, nebo se o to alespoň snaží.“ Otevřel jsem složku. „Tyto skupiny jsou po celém světě, ale vypadá to, že jsou monitorované, jako by na sebe byli napojené.“ Řekla Vasilissa. 

Prohlížel jsem složku, kde bylo spoustu dat, ale i fotek. Vypadá to, že tito lidé byli velmi dobří v tom co dělali. Pokud to tedy byli strážci.  

„Jsou hloupí, když si myslí že lidé můžou bojovat se strigoji.“ Řekla Tasha. „Sice jejich čísla zabíjení jsou působivé, ale jejich ztráty na životech jsou taky velké.“ Dodala. 

„A víme, že jsou to lidé?“ zeptal jsem se a dál měl zrak na fotkách. Nevěděl jsem proč, ale něco mi na nich přišlo zvláštního. Některé se mi tak nějak rozostřovali. Jako by na té fotce byl někdo, kdo chtěl být skrytý. Čímž jsem přemýšlel sebevíc, tím mě víc a víc bolela hlava, jako by na mně něco působilo. 

Pak mně to došlo.  

ETER.  

Někdo používal eter, aby něco skryl.  

„Taky sis toho všiml, že?“ v hlavě se mi ozval Adrianův hlas, otočil jsem k němu hlavu a přikývl. „Snažím se, jak jen můžu, ale nemůžu se na tu osobu zaměřit, jako by mi stále unikala.“ Dodal Adrian.  

„Kdo jiní by to asi byl?“ zeptala se mě znovu Tasha. 

„Dhampýří?“ ozvala se místo mě Sydney.  

„Jako vážně?“ Začala se Tasha smát. „Všechny Dhampýry máme pod kontrolou. Víme přesně kde se naši lidé nacházejí.“ Řekla Tasha, jako by to bylo v pořádku. V posledních letech se Tasha změnila. Dhampýří pro ní byli na nejnižší úrovni.  

Ale měla pravdu. Královský dvůr věděl o poloze každého strážce nebo dhampýra. 

No tedy. Až na jednu osobu. 

Na osobu, která zmizela před 17 lety. 

Rose. 

  

Anna POV: 

Mé tělo dopadlo celou vahou na tvrdou, prašnou zem a měla jsem pocit, že jsem si na krátký okamžik vyrazila dech. Nade mnou se objevil Sebastianova tvář.  

„Musíš se soustředit.“ Řekl pevně. „Znovu.“ Zvedla jsem se. „Necháváš se ovládat emocemi. Soustřeď se na své údery a poslouchej své instinkty.“ Dodal. „Znovu.“ Řekl znovu a opět zaútočil. Uhla jsem stranou a zablokovala jeho další úder. Tentokrát jsem se opravdu soustředila a šlo to překvapivě dobře, ale i tak mně Sebastian zneškodnil a já se opět ocitla na zemi. „Nebylo to špatné.“  

„Říká někdo komu nenakopali zadek.“ Se zasténáním jsem se zvedla. „Začínám si myslet, že tohle všechno není pro mě.“ Dala jsem si za ucho pramen vlasů, který se uvolnil z mého copu.  

„Ne každý tuhle práci může dělat, ale i přesto to chce svůj čas.“ Řekl mi a přitom mě sledoval. Každý můj pohyb. 

„No nejsem si tím jistá.“ Prošla jsem kolem něj a on mně z ničeho nic chytil za ruku a přitáhl si mně k sobě. 

Díval se mi zprudka do oči s takovou intenzitou, až mě mrazilo v žilách. Stejně, tak jak to přišlo tak to rychle skončilo.  

„Odejdi.“ Řekl rychle a ustoupil. „Máš hodiny.“ A najednou byl pryč.  

Jak jsem řekla Sebastian byl zvláštní  

*** 

Hodiny mi dneska ubíhali nějak moc pomalu. Už bych nejradši šla na kolej a pořádně si odpočinula. Po tréninku se Sebastianem jsem dneska byla hrozně unavená. Jenomže jsem měla ještě teď tři hodiny a pak znovu další trénink. 

Jenomže jsem se nemohla soustředit na nic, protože jsem na své ruce stále cítila jen jeho dotek.  

Sebastianův dotek.  

Bylo to divné. Hodně zvláštní.  

Takový pocit jsem nikdy ve svém životě neměla. Pralo se ve mně hned několik emocí a já nevěděla jak je mám zpracovat.  

A ještě do toho všeho se mi máma stále ještě neozvala. Bylo to divné. Potřebovala jsem s ní mluvit a ona mně ignorovala.  

Tohle se jen tak nestávalo a tak jsem začala mít strach. Možná by něco mohla vidět strážkyně Petrová. Znala mojí matku od malička a jako jediná znala mé tajemství a tajemství mé matky.  

“Jsi duchem někde mimo?” z mého snění mně vytrhl hlas Rozaline. Podívala jsem se na ní překvapeně. “Stalo se něco?” zeptala se mně.  

“Ne jen nějak nejsem v kondici.” protáhla jsem se. “Tvůj strýc dneska nemohl přijít na trénink, tak za sebe poslal náhradu.” vydechla jsem. 

“Ale kohopak?” zeptala se mně se zájmem. 

“Toho mladého strážce...” Na oko jsem se zamyslela. “Sebastian se myslím jmenuje. Dal mi docela nakládačku.” Sama jsem se divila, jak jednoduché bylo neříkat pravdu. Rozaline si odfrkla.  

“No jo Sebastian. Pan dokonalý. Narovinu jsem ho nikdy neměla moc v lásce. Byl až moc dokonalý. Nikdy neudělal chybu.” vychrlila ze sebe.  

“Jak to myslíš?” zeptala jsem se jí. 

“No je to totiž syn Ivana Zeklose. Královského moroje, který měl převzít rodinný titul. Sebastianova matka byla Ivanova druhá strážkyně a oba se do sebe zamilovali a ona otěhotněla, jenomže Ivan zemřel, když byla v pátém měsíci těhotenství. Strýc si ho vzal pod své křídla a Sebastian s námi občas trávil prázdniny. Byl dost nesnesitelný.” řekla Rozaline. “Dávej si na něj pozor.” usmála se na mně. “Nepodnikneme něco?” zeptala se mně.  

“Promiň, mám po hodině ještě trénink a navíc jsem chtěla ještě zaskočit za strážkyní Petrovou a na něco se jí zeptat.” Rozaline se na mně podívala nechápavě. “Ale možná po tréninku bychom se mohli sejít na koleji?” zeptala jsem se jí. 

“Tak dohodnuto.” usmála se na mně a ve stejnou chvíli vešel do hodiny učitel a tak se radši vrátila na své místo a mně začala další nudná hodina, kterou jsem musela přetrpět.