VYKOUPENÍ DUŠE III. Zkouška osudu ○ 2. Kapitola: Tchán vs. zeď

2. Kapitola: Tchán vs. Zeď

DIMITRI POV:

Nevím, co mně to napadlo, když jsem se dobrovolně přihlásil na pomoc Abému se stěhování spisů jejich rodinné historie. Jo vlastně vím, co mě popadlo, chtěl jsem Rose dokázat, že se jejího otce nebojím a že s ním dokážu vyjít, ale teď jsem si tím tak moc jistý nebyl.

Abé nebyl zrovna z lidí, kteří by se vzdávali. Nevynechal jedinou příležitost, kdy by nenarážel na mojí minulost. Občas mi připadalo, že mně zkouší anebo mně chtěl jen odradit, abych nechal jeho dceru být, chápal jsem to, ale nedokázal jsem odejít a nechat Rose být. Chtěl jsem mu dokázat, že jsem jeho dcery hoden a dokážu se o ní postarat.

„Nevěřil bych, že toho bylo za ty léta tolik.“ Abého hlas mně vyrušil z mých úvah. „To jste musel sbírat všechno o naší rodiny?“ povytáhl jsem obočí.

„Tohle není moje práce.“ Pokrčil jsem rameny a položil další krabici na zem. „Tu jeskyni našla vaše dcera, podle mě ty věci tam byli ukryté celé roky a nikdo o nich nevěděl.“

„Takže bych měl být vlastně rád, že moje dcera může zkoumat historii své rodiny, že?“ zamračil se na mně. Narovnal jsem se a podíval se na něj.

„Podívejte, já jsem jí k ničemu nenutil. Rozhodně jsem jí tam nezavedl. Našla si tam cestu sama. Ta moc by se v ní stejně projevila dřív nebo později to víte sám a co pak? Takhle se to alespoň může naučit ovládat.“ Řekl jsem mu.

„Pořád se mi to nelíbí. Já vím, že to myslíte dobře Dimitriji, ale nerad bych se dožil toho, že moje vlastní dcera skončí na hranici anebo v blázinci pro duševně choré.“ Povzdechl jsem si.

„Abé já chápu, že máte o svojí dceru strach, je pravda, že se někdy až děsím toho, čeho je vaše dcera schopná, ale to že se jí bude něco zakazovat jí jenom utvrdí v tom, že to prostě udělá.“ Abé si založil ruce na prsou.

„Takže vy si myslíte, že jí mám podpořit, i když jí to může zničit?“

„Takhle jsem to nemyslel, myslím, že tak daleko se to nedostane. Ta moc je nevyzpytatelná, a pokud se jí nenaučí ovládat může napáchat spoustu problémů. Viděl jste jí, co dokáže, když se rozčílí? A to je jen začátek.“ Dodal jsem. Abé se tvářil zamyšleně a pak jen přikývl.

„To ano, ale zdálo se, že na ní máte dobrý vliv.“ Řekl po chvíli.

„To je tím naším poutem.“ Prohrábl jsem si rukou vlasy. „Díky němu dokážu vycítit, kde vlastně je a co potřebuje, ale to neznamená, že jí znám jen jí rozumím o trochu víc." Musel jsem se usmát.

"Ano rozumíte jí víc a podle toho s ní taky jednáte, takže chápu to správně, že já budu ten špatný a vy ten dobrý, když jí něco zakážu?" zamračil se na mně Abé.

"To jsem neřekl a rozhodně nebudu při ní pokaždé. Jsou určité okamžiky, kdy s vaší dcerou nesouhlasím. Rozhodně vám můžu slíbit, že jí nenechám jít do něčeho, o čem vím, že nemůže dopadnout dobře a ona to ví." dodal jsem.

"Pořád si nejsem jistý, jestli je to správné." Unaveně si povzdechl a já jsem ho velmi dobře chápal. Měl svojí dceru rád a nechtěl, aby se jí něco stalo.

"To nemůže vědět nikdo, pokud to nezkusí. Nechte jí, ať udělá to o čem si myslí, že je správné. Ať se spálí. Vždycky se, ale k vám vrátí a já vám slibuji, že na ní dám co největší pozor." dodal jsem. Věděl jsem, že udělám všechno proto, aby Rose byla šťastná a zdravá. Nic se jí nesmělo stát. Rose, ale potřebovala, aby jí její otec věřil, že to co dělá, udělá dobře a že jí nebude bránit.

Abé vypadal, že jsem ho přesvědčil, ale v jeho očích se zračili pochybnosti. Nevěděl, jestli mi má věřit. Měl o ní strach. Přece jen Rose byla jeho jediné dítě a on se chtěl ujistit, že bude v pořádku.

„Asi vám budu muset věřit, i když si tím nejsem moc jistý, ale nejspíš to nebude jediná věc, na kterou si budu muset zvykat.“ Položil jsem knihy na stolek možná až trochu víc prudce, ale měl jsem toho už plné zuby.

„Co proti mně pořád máte? Chápu, že nejste nadšený, že vaše dcera chodí z dhampýrem, který byl dříve strigojem, ale teď mi připadá, že proti mně máte ještě něco jiného!“ vyjel jsem po něm, až se po mně překvapeně podíval. „Nebylo by lepší, kdybyste konečně řekl, to co vám nejvíc vadí.“ Přimhouřil na mně oči.

„Vadí mi, že mojí dceru podporujete v tomhle bláznovství!“ rozhodil rukama. „Sám moc dobře víte, co tahle moc obnáší. Nerad bych se dožil dne, kdy moje dcera bude zavřená v blázinci anebo mrtvá.“ Protočil jsem očima.

„Už jsem Vám to snad vysvětlil, nebo snad ne!“ už jsem křičel. Měl jsem toho plné zuby. Ano měl o Rose strach, ale už to přeháněl. „Nenechám jí jít do extrémů, v tom mi můžete věřit, za staletí, co už žiju jsem viděla mnoho věcí a vím moc dobře, jak zabránit aby skončila tak jako všechny ostatní.“ Vydechl jsem podrážděně.

„Možná, ale stejně ten váš vztah se mi nelíbí. Nezlobte se na mně Dimitrii, ale myslím si, že moje dcera je na některé věci ještě hodně mladá a když vezme v potaz dobu ve které jste se narodil vy?“

„Chcete říct, že jsem na vaší dceru starý?“ řekl jsem pobaveně a zkřížil ruce na prsou. Ibrahim se na mě podíval a jeho tvář z nejistila. „Ano narodil jsem se před mnoha lety, ale to v tuhle chvíli neznamená nic, protože vaší dceru miluju a to je to jediné, na čem mi skutečně záleží a pokud o ní nechcete přijít, budete mě akceptovat.“ Řekl jsem mu.

„Jsi si tak jistý, že s tebou Rose vydrží? Copak nechápeš, že můžeš být jen jedním z rozmarů mé dcery?“ Abé na mě povytáhl obočí, povzdechl jsem si.

„Je to možné, ale i tak.“ Pokrčil jsem rameny. „Dlužím vaší dceři život, miluju ji a na tom se nic změnit nedá, a pokud si to rozmyslí, tak jí rozhodně nebudu stát v cestě, ale rozhodnout se musí ona, co udělá. Je to dospělá žena a dělá svá vlastní rozhodnutí.“ Abé na se na mě díval a mlčel. Přemýšlel jsem na co myslí, když se nakonec usmál.

„Velmi dobře už jsem si myslel, že se necháš zastrašit.“ Usmál se a já se na něj zamračil. „Neříkám, že tenhle váš vztah schvaluji, ale budu ho akceptovat. Odteď je má dcera tvoje starost a já doufám, že na ní dáš pozor.“ Přikývl jsem a usmál jsem se. Bylo na čase, aby mě Abé konečně začal brát vážně a to se nejspíš stalo. Rose bude mít radost. Věděl jsem, jak se trápila, kvůli chování svého otce. I přes všechno co se mezi nimi stalo ho měla ráda a já jsem rozhodně nechtěl být důvodem, proč se se svým otcem nebude stýkat.

Jako by mě slyšela, otevřely se dveře a vešla Rose s celou partou. Nebo alespoň někdo, kdo vypadal jako Rose. Otevřel jsem pusu a otočil se k Abému, který měl na tváři zamyšlený pohled. Otočil se ke mně s úsměvem.

„Tvá starost.“ Zašklebil se. Otočil jsem se zpátky k Rose, která se na mně usmívala, a já jsem v tuhle chvíli měl chuť utéct někam hodně daleko.

Sakra do čeho jsem se to jenom dostal.