VYKOUPENÍ DUŠE III. Zkouška Osudu ○ 9. Kapitola: Audience

9. Kapitola: Audience

ROSE POV:

Byla jsem jak na trní. Nejdřív si nás ta stará čarodějnice povolala a pak nás nechala všechny stát před jejími dveřmi. Nesnášela jsem její chování. Všechno, co jsem do teď dokázalo se mi začínalo rozpadat. Měla jsem pravdu, když jsem se nechtěla vracet, tohle místo nebylo dobré, právě naopak, bylo nesnesitelné a panovala tu zlá atmosféra a s pouta s Dimitriem jsem věděla, že i on to cítí stejně.

Dimitrij, ten byl jediný, na koho jsem se mohla spolehnout, stal vedle mě a držel mně za ruku. To byla podpora, kterou jsem potřebovala, vlastně jediná podpora. Můj otec zmizel hned po našem příjezdu a moji přátele? Tak s těmi to bylo dost divné. Neřekli ani slovo, jen si mě se zájmem prohlíželi, s výjimkou Adriana, ten se na mně díval se zlostí, což jsem už vůbec nevěděla, proč. Vždycky tu byl pro mě a dnes? Se na mně dívá, jako bych mu nějak ublížila nebo co.

Konečně se otevřeli dveře.

"Její výsost královna Tatiana vás přijme." Řekl jeden ze strážců. Naposledy jsem Dimitriovi stiskla ruku, než jsme se vydali za ním.

Tatiana jako obvykle seděla za velkým stolem a svými umělými nehty poklepávala o desku dubového stolu. Jako vždycky byla oblečená podle poslední mody, vlasy stažené do dokonalého drdolu, to já jsem oproti ní vypadala, skoro jako Popelka z pohádky, ale tak to i bylo. Ona byla zlá macecha, která mi ničila život.

"A koukám, že zprávy o tvém nalezení a příjezdu byli pravdivé." Usmála se a pro křupala prsty. Protočila jsem oči. Tohle jsem u ní nenáviděla.

"Samozřejmě, že byli. Nikdy nevydávám falešné zprávy." Odsekla jsem jí a hned jsem v hlavě slyšel Dimitriovo kázání.

Tatiana přimhouřila oči. "Taky jsem slyšela i jiné věci." Její oči se přenesly na Dimitrije. "Ovládáš prý hodně zvláštní schopnosti, má drahá." Dodala.

"Normální éter, jako ovládá Lissa s Adrianem.“ Řekla jsem jí. Nemusela vědět všechno o mých schopnostech.

„Ale, kdepak, kdepak má drahá.“ Zasmála se a zakroutila prstem. „Tohle na mně neplatí, myslíš, že tvůj otec tě našel jen tak? Kdepak má drahá, máme svoje lidi všude a ty ti byli neustále v patách.“ Měla na tváři tak zákeřný úsměv, že jsem jí až věřila.

„To jistě. Pokud by to byla pravda, tak by mu netrvalo, tak dlouho dokud mě našel.“ Založila jsem si ruce na prsou.

„Čekal, co se z toho vyvine má drahá.“ Uhladila si svůj už tak dokonalý drdol a já jsem měla sto chutí jí jednu vrazit.

„Pochybuji, že by pan Mazur nechal svojí dceru v nebezpečí ve kterém byla a nezachránil jí.“ Ozval se za mnou Dimitriů hlas. Konečně se někdo přidal na mojí stranu, ale Tatianě se to zjevně nelíbilo, protože na něj upřela svůj pohled.

„Ano o vás jsem taky slyšela. Tisíc let starý strigoj, který unikal strážcům a žil sám v opuštěných lesích a pak se objeví má drahá nevlastní dcera a prostě vás přivede k životu, no není to nádherné.“ Vydechla s úsměvem.

„Koukám, že jsi velice dobře obeznámena s fakty, fakt by mě zajímalo, který s tvých nochschledů ti donáší.“ Odsekla jsem jí.

„Rosemarie, takhle by se dáma neměla vyjadřovat, je to nezdvořilé.“ Zamračila se na mně. „Máme hosty.“

„Hosty? Myslíš mé přátele?“ ohlédla jsem se po nich. „Tedy jestli se jim dá dál tak říkat.“ Prohlásila jsem, když jsem je všechny viděla, jak stojí v klidu a jen tiše sledují. Jako obyčejně, zabilo by je, kdyby alespoň jeden den mě podpořily a stály za mnou?

„Členy královské společnosti.“ Dodala Tatiana. „A vůbec má drahá, tvůj…“ podívala se na Dimitrie a jakoby hledala ta správná slova. „… přítel. Nejsem si jistá, jestli plně chápeš své činy.“ Dodala a kroutila hlavou.

„Jak to myslíš?“ nechápala jsem jí.

„Býval to co je, jak si myslíš, že ho příjme společnost a strážci. A jak tě vůbec mohlo napadnut, z něj udělat svého strážce, to přece nejde.“ Zamračila se na mně.

„To co dělám nebo nedělám je jen moje věc a Dimitrij je skvělým strážcem. Dala jsem mu šanci na nový život.“ Zamračila jsem se na ní. Tohle jsem od ní mohla čekat, ta zlá čarodějnice mi bude jen komplikovat život.

„Problém je v tom má drahá, že on už není strážcem.“ Posadila se na kraj stolu a založila si ruce na prsou. „Společnost ho nepřijme.“ Přimhouřila jsem oči a přemýšlela, jak bych jí měla zabít, jestli pomalu nebo rychle. Slyšela jsem Dimitrie ve své hlavě, jak se mě snaží uklidnit. Trochu to fungovalo, ale opravdu jen trochu.

„Společnost anebo ty?“ zeptala jsem se jí.

„Musíš to přece vidět. Jsi dcera velice významného muže, který se oženil s královnou, společnost tě kontroluje stejně jako otce a mně, jak budeme vypadat, když se budeš zahazovat s tímhle mužem.“ Už jsem se nadechovala, když pokračovala. „Jediné, co pro něj mohu udělat, je že mu najdu místo někdo v loveckých skupinách. Třeba znovu na Sibiři anebo někde úplně jinde, jen hodně daleko odsud. A od tebe. Zapomněla jsi snad na svůj sňatek? Zeklosovi už nechtějí déle čekat. Víš, co všechno jsem musela udělat, abych je přesvědčila, že si opravdu chceš vzít jejich syna.“ Vstala a přešla znovu ke svému stolu. Ale já už měla dost.

„Tak to měli pravdu, protože já si Jessieho nikdy a povšimni si mých slov. Nikdy si ho nevezmu, i kdyby ses stavěla na hlavu. A pokud jde o Dimitrie, tak je to stejné.“ Chytila jsem Dimitriovu ruku a stiskla. Potřebovala jsem teď, co možná největší podporu, jakou jsem mohla dostat, nebylo to sice moc, ale alespoň něco. „Dimitrij je můj přítel, dostal druhou šanci na život a já jsem mu jí poskytla. A vůbec nebudeme tu dostatečně dlouho, aby ses musela bát pomluv. Stejně si každý myslí, že jsem velice nezodpovědná, tak je přitom necháme.“ Otočila se a chtěla odejít, když jí něco napadlo. „Jo a měla by ses přestat mračit, máš na tváři spoustu vrásek a ve vlasech šediny, Good Bye drahá matinko.“ Otočila jsem se a táhla Dimitrie pryč ze sálu, kdo si sakra ta stará čarodějnice myslí, že je?

Teď tu byl jiný problém. Potřebovala jsem si hned promluvit s Dimitrijem, protože to co jsem cítila přes pouto se mi ani náhodou nelíbilo.