10. Kapitola: Pochybnosti
Cesta od
hlavního sálu do mého bytu byla až děsivě dlouhá a já měla pocit, že brzy
vybouchnu.
Jak si
zatraceně mohla královna dovolit něco takového říct? Nepatřila jsem ji. Můj
otec si jí vzdal, ale to neznamenalo, že získala moc nad mým životem, protože
tomu tak nebylo. Byla jsem stále sama sebou a mohla jsem se rozhodovat. Dokonce
jsem měla i prostředky, abych rozhodovat mohla, tak proč si ta zlá čarodějnice
myslí, že mi může nakazovat svojí vůli?
Nemůže!
Vešli jsme
do mého bytu a první věc, kterou jsem udělala, bylo že jsem praštila do
nejbližší stěny a pak rozbila skleněnou vázu o zem.
"Tak
dost!" Ozval se za mnou Dimitrijův hlas. "To že budeš se vším házet a
vztekat se ničemu nepomůžeš a nezměníš fakt, že měla pravdu."
"Ale
uleví se mi, protože... počkat... cože!!" Otočila jsem se na něj a
nevěřila vlastním očím. "Chceš mi snad říct, že s ní souhlasíš?"
Zeptala jsem se a doufala, že jsem jen špatně slyšela. Nemohl to jen, tak
myslet vážně. Prošli jsme toho spolu již tolik, že to nemohl přece vzdávat po
jednom fijasku. Nevzdal by to, že ne?
"Ne tak
úplně, ale rozhodně má v něčem pravdu." Chtěla jsem na něj začít křičet,
že se zbláznil, ale on jen zvedl ruku a tím mě přerušil. "Rose uvažuj o
tom. Narodil jsem ve středověku. Žil jsem úplně v jiném světě. A více než
několik staletí jsem žil jako strigoj, někomu takovému nevrátí jen tak uniformu
strážce. Byli by to hlupáci."
"Ale vždyť
to přece nevadí. Nepotřebuji tě jako strážce. Dokážu se o sebe postarat
sama." Trvala jsem na svém. Bylo až neuvěřitelné, jak se tak rychle
vzdává, to přece nemohla být pravda.
"Já
vím, že jsi soběstačná, ale to nemění nic na tom, že strážce potřebuješ a
potřebuješ i někoho kdo při tobě bude stát a pomůže ti. Protože ať chceš nebo
tak jsi prostě morojka, to jen tak nezměníš a já jako bývalý strigoj ti nebudu
k ničemu." Frustrovaně jsem vydechla.
"Proč
se tady bavíme o tvém strigojím životě?!" Rozhodila jsem rukama. "To
už je přece minulost, tak proč se za to zatraceně stále trestáš!!" Měla už
jsem toho plné zuby.
"Netrestám
jen ti říkám fakta a na tom se nedá nic změnit. Nedokážu změnit, kým jsem byl a
ty dřív nebo později na to přijdeš sama, tak proč se chceš tak trestat."
Tentokrát na mně začal křičet i on.
"Myslíš,
že se trestám?" Nechápala jsem ho. "Opravdu si myslíš, že to dělám
jen proto abych je potrestala a nebo sebe? Za koho mě máš."
"Rose
víme to oba. Jsi důležitá a já ne. Časem na to přijdeš sama." Přiblížil se
ke mně. "Nechci ti ublížit." Ucukla jsem, když mně chtěl chytnout za
ruku.
"Ne
nesahej na mně!!" Vykřikla jsem a cítila, jak mně z očí tečou slzy.
"Rose,
já ti nechci ublížit, prosím poslouchej mně.." Zakroutila jsem hlavou.
"Nechci!!!!
A nebudu tě poslouchat!!! Snažíš se odčinit, že mně opouštíš!!! Opouštíš mně
jako všichni!!!" Křičela jsem na něj, ale měla jsem pocit, že snad
vybouchnu. Dělo se to znovu.
"Rose,
prosím..." Vydechla bolestným hlasem.
"NE!!!
Tohle ti nedovolím!!!" Vykřikla jsem a vydala se ke dveřím.
"Kam
jdeš?" Zeptal se.
"Daleko..."
Vydechla jsem roztřeseně. "Někam hodně daleko od tebe!!" Vykřikla
jsem, otevřela dveře a rychle utekla pryč.
Měla jsem
všeho po krk. Tenhle dvůr byl snad prokletý, proč mně prostě nemůžou nechat
svobodně dýchat? Vždyť jsem nikdy neudělala nic, co by někoho pohoršovalo.
Nemůžu za to, že si královna vzala mého otce až potom co zemřela má matka.
Hlava mi
třeštila a bylo jen jediné místo, kde jsem mohla v tuto chvíli vypustit trochu
páry a začít opět logicky myslet.
Dimitriovi
by se to asi nelíbilo, ale to teď bylo rozhodně vedlejší.
Tohle byl
můj život a nikdo mi ho nikdy nesebere.
Dokud budu živá tak nikdy.
Žádné komentáře:
Okomentovat