7. Kapitola: Stěhování
ROSE
POV:
Nikdy jsem si nemyslela, že přestěhovat několik knih bude
tak těžké, ale ukázalo se, že jsem se mýlila. Knih bylo mnohem víc, než jsem
původně myslela a tak nakonec Dimitrij s mým otcem poslali po otcovy strážce,
aby se postarali o bezpečný přenos do Letního sídla Mazurů. Najednou všechno
bylo perfektní, otec přestal na Dimitrie útočit a dokonce to vypadalo, že ho
začíná mít i rád.
Párkrát jsem je spolu sledovala, jak se baví, nebo pijí
whisky. To bylo pro mě dobré. Nerada bych zapudila vlastního otce, ale pokud by
byl proti Dimitriovi neměla bych jinou možnost. Vím, že sem vždycky všechno
hrála, ale Dimitrij pro mě představuje jistotu. Drží mně nad vodou, odbourává
temnotu mých kouzel, samozřejmě se ne vždycky shodneme, ale to neznamená, že je
proti mně. Nebýt jeho tak už bych tu nebyla a on sám si zaslouží všechnu lásku
světa.
Chtěla bych mu vynahradit, všechno zlé, co se mu stalo, i
když občas jsem měla pocit, jako by se uzavíral sám do sebe. Otec chtěl před
odjezdem do našeho sídla zastavit ještě u dvora a promluvit s Tatianou. Chtěl,
aby se Dimitrij stal mým strážcem oficiálně. Nebyla jsem si jistá, jestli je to
dobrý nápad, protože Dimitrij se na to netvářil zrovna dvakrát nadšeně a já
jsem se mu nedivila.
Královský dvůr byl pro něj jako strigoje zapovězen a
popravdě i já jsem měla strach, co se stane, až tam dorazíme. Není nikde veden,
všichni se budou vyptávat a sama moc dobře vím, jaké to pro něj je, když musí
vzpomínat na svojí minulost.
Nakonec to, ale otci odsouhlasil a teď jsme všichni na cestě
ke dvoru. Seděla jsem u okna a dívala se na mraky vznášející se na obloze. Byli
tak volné, nikdo jim nic nepřikazoval a mohli si dělat vše, co se jim jen
zlíbilo, taky bych se chtěla stát mrakem. Byl volný a nemusel se o nic starat.
Podívala jsem se směrem k místu, kde seděl Dimitrij. Od včerejšího večera
semnou nepomluvil, dokonce mně nechtěl pustit, ani do své mysli, abych se
dozvěděla, co ho trápí, ale nejspíš to muselo být něco závažné. Ještě nikdy se
mně takhle nestranil. Spíš vyhledával mojí přítomnost, ale teď to spíš
vypadalo, jako by se mě chtěl zbavit a možná tak to i bylo.
Třeba zjistil, jak je jednoduché utéct a nechat mně být.
Jenomže to bych mu to musela dovolit, jestli si totiž myslí, že mě odloží jako
starý kus hadru, tak to se tedy velice plete. Protože já za nás budu milovat do
konce svého života, i kdybych měla umřít.
***
DIMITRI POV:
Bylo pro mě těžké být od ní daleko. Vlastně mně to skoro až bolelo,
když jsem si od ní udržoval odstup, ale bylo to pro její dobro, alespoň když
budeme u dvora. Abé zprvu chtěl, abych se stal jejím oficiálním strážcem, ale
po naší rozmluvě, o které Rose neví, se mnou musel souhlasit, že bude lepší,
když nikdo nebude nic vědět o mé minulosti. Rose už se tak nesnesla s královnou
a dokázala každému zatopit, a pokud by měla obhajovat mě jako strážce, tak jsem
věděl, že nepřestane, dokud nevyhraje a už tak její pověst utrpěla. Nemělo cenu
přilévat vodu do ohně.
Věděl jsem, že jí velice trápí, když jsem se od ní odvracel,
ale musel jsem to udělat. Musela vědět, že má možnost výběru. Od jejího
kamaráda Christiana vím, že vždycky ze všeho vycouvala a každý její vztah
skončil, když se dotyčný muž k ní dostal moc blízko. Christiana překvapilo, jak
se ke mně chová. Jenomže mně ne. Rose měla vůči mě ochranný komplex, to bylo
alespoň to, co jsem cítil skrz naše pouto. Vím, že nesnášela, když jsem jí lezl
do soukromý, ale bohužel jsem neměl jinou možnost. Rose to sama nepřizná.
Cítil jsem na sobě její pohled celou cestu letadlem ke
dvoru, ale zůstal jsem v klidu, až když jsem s jistotou věděl, že usnula, tak
jsem se na ní otočil. Vypadala jako anděl, bohyně světla, která držela nad
všemi ochrannou ruku. Klidně spala s lehce otevřenými ústy. Usmál jsem se, když
spala, odhodila zábrany a byla prostě roztomilá. Nejraději bych jí vzal do
náručí a tiskl jí ke svému tělu. Najednou jsem cítil na sobě něčí pohled.
Natočil jsem hlavu, abych viděl, kdo mně pozoruje.
Adrian Ivashkov.
Jeho oči mně skoro propalovali a netvářil se zrovna nadšeně,
že se vracím s nimi. Rose mi říkala, že je to její nejlepší kamarád, rádce,
skoro jako bratr. No bratr. Ona ho jako bratra brala, věděl jsem to, ale on
nevypadal, že by k ní choval bratrskou lásku. Spíš to vypadalo, že by rád s ní
měl něco víc. Často, když jsme byli s Rose spolu se díval jako kakabus a pak
zase nevynechal jedinou příležitost, aby se vetřel do její přítomnosti.
Neměl jsem k tomu žádný důkaz a Rose by mi řekla, že to není
pravda a zdá se mi to, ale já věděl své. Rozhodně se k ní nechoval jako ke
kamarádce a já jsem se začínal bát, že to on bude prvním problémem v našem
vztahu.
Letadlo přistálo za denního světla, což bylo pro královský
dvůr půlnoc a Rose stále ještě spala. Nikdo nevěděl, jestli jí má vzbudit,
samozřejmě kromě Adriana, který se do toho hrnul až moc, ale než se jí mohl
dotknout, tak jsem ho předběhl a nabral jí do náruče. Proč jí budit? Za
posledních několik měsíců toho zažila už víc než dost a teď si rozhodně
zaslouží trochu víc spánku.
Abé semnou poslal jednoho jeho strážce, aby mi ukázal cestu
do Rosyna pokoje. No pokoje byl to spíš menší mezonetový byt, ale ten byt jsem
si k Rose nepředstavoval, takže jsem spíš pochopil, že jí ho museli zařídit.
Položil jsem jí do její manželské postele, sundal boty a
přikryl jí. Přitulila se k polštáři a spokojeně spala dál. Usmál jsem se, byla
pro mě tak dokonalé stvoření a já jsem si nedokázal představit, jak jsem si jí
zasloužil.
Možná bych se měl držet od ní dal, aby mohla normálně říct,
ale sobecká část mně mi to nedovolovala, věděl jsem, že ke mně patřila, cítil
jsem to, což bylo s podivem, protože s mojí ženou jsem takové pouto nesdílel,
ale zase ne každý je spojený jako já a Rose. A pak tu byla moje láska k ní.
Miloval jsem jí a byl jsem ochoten pro ní udělat cokoliv, i kdyby mně to mělo
stát vlastní život a ona na tom byla stejně.
"Miluji tě." Vydechl jsem a políbil jí do vlasů.
Spala, ale ze snu se usmívala.
Žádné komentáře:
Okomentovat