VYKOUPENÍ DUŠE III. Zkouška osudu ○ 19. Kapitola: Snový sen

19. Kapitola: Snový sen

Jakmile jsem se ocitla ve svém pokoji ihned jsem padla zády na postel a zavřela oči. Takovou reakci od své babičky čekala přesně takovou reakci, kterou po našem příjezdu předvedla, ale co jsem nečekala bylo, že mně to tak sebere.

Nejspíš už jsem zapomněla jaká babička dokáže být. V poslední době jsem se spíše obklopovala lidmi, kteří mně milovali a mysleli to semnou dobře, když tedy nepočítám Tatitanu a Adriana. No i když Adrian to vlastně semnou myslel svým způsobem taky dobře. Nemohla jsem mu zazlívat, že ode mně čekal něco víc a u to nebyla schopná dát.

I když možná dokázala, kdybych nepotkala Dimitrie a nepoznala, co je to ten nejčistší cit, který dva k sobě cítit, tak bych se asi nakonec dala s Adrianem dohromady. A možná i proto abych se Tatianě pomstila, protože ta by to jen tak neunesla.

„Netrap se tím.“ ozval se Dimitriuv hlas ode dveří. Otevřela jsem oči a dívala se jak stojí opřený o zárubně mého pokoje a na tváři mi ten jeho klidný úsměv, kterým mně vždy dokáže uklidnit.

„Čekala jsem, takovou reakci neboj. Babička si nevidí do své pusy.“ řekla jsem mu a zůstávala ležet na posteli.

„Ona si zvykne. Potřebuje jen trochu času.“ řekl mi a otočil se k odchodu.

„Kam jako jdeš?“ zeptala jsem se ho.

„Do svého pokoje si vybalit a pak máme jít ke tvé prababičce.“ řekl mi a já se posadila na posteli a zkřížila ruce na prsou.

„Si děláš legraci?“ zeptala jsem se a snažila se pozvednout obočí, přesně tak jak to dělá on.

„Rose nebudeme provokovat ještě víc.“ podíval se na mně vážným pohledem.

„Jak provokovat. Jsi můj partner, tak jako můj partner můžeš být semnou.“ řekla jsem mu a on si povzdechl.

„Rose.“ povzdechl si Dimitrij. „Ty sama víš, že to není vhodné. Přece jenom nejsme sezdáni a tvoje rodina je velmi vážená a hlavně má určité zásady, které ať chceme nebo nechceme bychom měli dodržovat.“ dodal.

Ano a to byl přesně on. Strážce slušňák. Chtěl vždycky udělat, to co je správné a to za každé situace.

„Dimitriji.“ prohrábla jsem si vlasy. „U dvora jsme spolu taky žili a ani mému otci to nevadilo.“ řekla jsem mu.

„To je sice pravda.“ Dimitrij ke mně přišel a pohladil mně po tváři. „Já vím, že je to naprd.“ opřel si čelo o to mé. „Ale nechci, abychom svým chováním tady někoho pobuřovali. Neboj se nebude to trvat dlouho.“ usmál se na mně a políbil mně. „Podle toho, co tu objevíme budeme pátrat po tvých schopnost ještě dále. Přísahám, že to nebude dlouho trvat.“ znovu mně políbil a já se usmála.

Měl pravdu. Jako vždycky a já se tady opět chovám jako malé rozmazlené dítě, které se bude vztekat pokud nebude po jeho. Věděla jsem, že má pravdu. Moje rodina má jisté zásady a takové chování by se určitě nelíbilo ani mé prababičce, která ctí rodinné tradice a sex před svatbou je v naší rodině tabu, nebo alespoň v našem rodinném domě.

I když moji rodiče byli výjimka, asi proto mé matky a mně babička tak opovrhuje.

„Měla by sis odpočinout, než půjdeme za tvojí prababičkou.“ řekl mi Dimitrij a já přikývla. Dimitrij mně ještě jednou políbil a pak odešel z mého pokoje.

Najednou jsem si připadala strašně unavená, ale už se mi nechtělo se převlékat a tak jsem si lehla zavřela oči.

Byla jsem nejspíš mnohem víc unavenější než jsem si původně myslela, protože jsem usnula okamžitě. Moje mysl začala odplouvat a já se najednou ocitla opět v lese, ale tentokrát to byl dům, kde jsme se do sebe s Dimitriem zamilovali.

Moje oblíbené místo, kde jsem byla šťastné i když se mi tam stalo i spoustu špatných věcí, ale to všechno bylo zapomenuto, díky lásce, kterou jsme spolu zažívali. Byli jsme nerozluční a spoutáni.

„No konečně, už jsem si myslela, že snad vůbec neusneš.“ otočila jsem se a setkala jsem se s rozzlobenýma, zelenýma očima své nejlepší kamarádky Lissy.

„Co tady děláš?“ Zeptala jsem se jí. Lissa nebyla zrovna ten typ, který uměl navštěvovat něčí sny. Na to byl specialista právě Adrian.

„Jako vážně?!“ vykřikla na mně a rozhodila rukama. „Ty si jen tak zmizíš, nikomu nic neřekneš a teď mi řekneš, že co tady dělám?“ vykřikla znovu. vypadala opravdu rozzlobeně.

„To byla řečnická otázka.“ Protočila jsem očima. „Nepředpokládala jsem, že si to ty. Navštěvovat sny ti nikdy nešlo.“ dodala jsem.

„No tak teď už mi to jde! Můžeš mi laskavě říct, co si to zase vyvedla! Víš co si svým dalším útěkem způsobila? Jaký rozruch. A proč? Jen protože chráníš toho vraha!!!“ vykřikla na mně znovu Lissa a já jsem se zamračila.

„Dimitrij není žádný vrah!“ oponovala jsem jí.

„Ale je!! Jen ty ses zbláznila, když ses rozhodla ho chránit! Víš co udělal Adrianovi, jak vypadá!!“ osočila mně Lissa.

„Adrian si zasloužil.“ řekla jsem jí.

„Jak to můžeš jen tak říct!“ zamračila se na mně. „Po tom všem, co pro tebe udělal, jak ti pomáhal. Ty ho jen tak odložíš na vedlejší kolej.“ kroutila nechápavě hlavou.

„Adrian pomáhal jenom sám sobě.“ řekla jsem jí. „Vlastně semnou manipuloval, aby dosáhl toho co chtěl on. O mně mu vlastně vůbec nešlo.“ řekla jsem jí.

„To není pravda Adrian tě vždycky miloval a ty místo toho si ho jen využila, odkopla a vlezla do postele bývalému strigojovi.“ Lissa začala tleskat. „Vážně se ti to povedlo.“

„Lisso.“ povzdechla jsem si. „Nikdy bych Adriana nemohla milovat, jsme každý úplně jiný. Nebyl by semnou šťastný.“ řekla jsem jí a doufala, že mně pochopí, ale ona se tvářila naštvaně.

„Ani teď není šťastný!!! Úplně si ho zničila!!!“ dodala. „A pak si jen tak utečeš, aby si zachránila svého mazlíčka o kterém si myslíš že ho miluješ?“ zasmála se. „Rose sama tomu nevěříš, ty nedokážeš nikoho milovat. Miluješ jenom sama sebe.“ řekla mi.

„Tohle si myslíš?“ zeptala jsem se jí. „Ty si myslíš, že víš všechno, že? Myslíš si, že si spolkla všechnu moudrost světa, když máš modrou krev.“ řekla jsem jí znovu, ale Lissu to zjevně ještě víc naštvalo, ale i tak jsem jí nenechala domluvit. „Jak ty můžeš jenom vědět, jak se cítím. Vždyť ty ani nevíš čím sem si prošla a co jsem všechno prožila. Stojíš tu a tváří se jako největší svatá, ale víš ty co? Ani ty nejsi tak dobrá kamarádka.“

„Jak to můžeš říct!!!“ vykřikla na mně.

„Tak kde si byla když jsem tě tolik potřebovala hm? Kde si byla když mi zemřela matka a já jsem cítila, že jsem se zhroutila? Co si mi řekla hm?“ v jejích očích jsem na chvíli zahlédla lítost. „Řekla si mi abych se chovala jako dospělá a přestala fňukat.“ pokračovala jsem a cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy.. „A víš co tenkrát, když ti při autonehodě zemřela cela rodina byla jsem pro tebe, byla jsem pro tebe celou dobu. Pomáhala jsem ti a proč? Aby si mně při první příležitosti odstrčila na vedlejší kolej. A ty si dovoluješ mi tu teď kázat? Ty.. Jsi…“ nic víc už jsem říct nedokázala, protože všechno začalo vybledávat a já jsem se octila ve svém pokoji a nade mnou se skláněl Dimitrij s ustaraným výrazem ve tváři.

„Rose, Rose co se děje?“ zeptal se mně a pohladil mně po tváři. „Cítil jsem jak mně voláš a pak jak křičíš?“ ptal se, ale já jsem se nezmohla na slova, protože se mi do tváře draly další slzy při vzpomínce na snový sen s Lissou. „Co se děje, miláčku?“ Dimitrij mně objal.

„Jen mně prosím drž.“ víc jsem se k němu přitiskla, zavřela jsem oči a poslouchala tlukot Dimitriova srdce.