VYKOUPENÍ DUŠE III. Zkouška osudu ○ 18. Kapitola: Erb Hada

18. Kapitola: Erb hada

Na letišti na mně a na Dimitrie čekalo auto, které nás mělo odvést k mému rodnému domu. Nepřekvapilo mně to, protože moje prababička můj příjezd dozajista předvídala a pokud to nebyla ona, tak jim určitě dal vědět můj otec, ale i přes to jsem věděla, že moje babička z našeho příjezdu nebude vůbec nadšená.

Ještě dnes si pamatuji, jak jednala semnou i s mojí matkou. Sice nás respektovala, ale stále si pamatuji její povýšený ton, s kterým s námi mluvila. Pokud již dnes mohu říct, tak si myslím, že babičku asi nejvíce štval fakt, že se oženil se strážkyní, která měla chránit mojí tetu, která bohužel skončila v psychiatrické klinice a pak to byl fakt, že se jim ještě narodila holčička. Většinou se po mužské linii rodily jen synové a po ženské linii, to nebylo předurčeno a já jsem byla takový úkaz, vzhledem k tomu, že jsem se měla narodit jako dhampýr. A to byl možná jeden z důvodů, proč babička mojí matku respektovala, ale byla to jen má domněnka.

Naše auto projíždělo přeplněnými ulicemi Istanbulu a já jsem si zase po tak dlouhé době připadala, jako kdyby ze mě spadli veškeré starosti, které jsem měla. U dvoru mi připadalo, jako by ze mě spadla veškerá tíha, kterou jsem nesla na svých bedrech. Turecko mělo na mně stejný účinek, jako když jsem byla v Rusku. Byl to můj domov.

Auto odbočilo z hlavní silnice a vydalo se cestou podél moře. Má rodina vlastnila již po několik staletí obrovský dům v odlehlé části Istanbulu. V této zemi byli Mazurovi velmi uznávanou rodinu. A je pravda, že po otcově svatbě s královnou naše prestiž ještě víc vzrostla. Přece jen, kdo by nechtěl být za dobře s královskou rodinou.

A moje babička si toto nově nabyté postavení velmi užívala. Otec si měl Tatianu před lety opravdu vzít. Jejich rodiny byli domluveni, ale můj otec se zamiloval do mé matky a ze svatby sešlo. A dnes si já přivádím do rodného domu i já muže a je to také dhampýr, vlastně bývalí strigoj, ale to není podstatné. Podstatné bylo to, že Dimitrije miluji a on miluje mně. Nic na světě není důležité.

„Neboj se.“ Vydechl Dimitrij a stiskl mou ruku ve své. Podívala jsem se na něj a usmála jsem se na něj. Věděla jsem, že má pravdu. Neměla jsem se stresovat, tím co mělo přijít, protože to stejně nemůžu změnit.

„Nebojím se. Už ne.“ Usmála jsem se a políbila ho. Byla to pravda. Už jsem se nebála toho co přijde a bylo to jen díky Dimitriovi. V jeho přítomnosti jsem si připadala mnohem jistější.

Auto zastavilo před obrovskou bránou, na které byl znak našeho rodu. Obrovský had, který se obtáčel okolo srdce. Toto byl náš rodinný znak, který se u nás v rodině dědil už po generace.

„Zvláštní.“ Vydechl Dimitrij. Otočila jsem se na Dimitrije a podívala jsem se na jeho tvář. Nechápala jsem o čem to mluví. „Je zvláštní, že i po tolika staletích je ten erb stále stejný.“ vykulila jsem na něj oči.

„Chceš tím říct, že tento erb býval i za Rozalie?“ zeptala jsem se ho se zvednutým obočím a nebo jsem o to alespoň snažila. Moje snažení zjevně Dimitrie pobavilo.

„Myslíš, že takové rodiny, jejíchž rodová linie sahá až na samý začátek dějin, jako je ta tvoje rodina tak mění erb? Kdepak tento erb, je znak vaší historie.“ podívala jsem se znovu na ten erb a naklonila hlavu na stranu.

„No tak to se mám na co těšit, vzhledem k tomu že se okolo toho srdce kroutí had.“ usmála jsem se. Brána se začala otevírat a auto se znovu rozjelo. Za branami se rozprostírali aleje vzrostlých stromů, které lemovali celou příjezdovou cestu a vedli až k našemu rodinnému domu, nebo spíš paláci, protože tento dům byl postaven za dob velkých sultánu a opravdu vypadal jako jeden z obrovských paláců v centru Istanbulu.

Před domem stálo několik strážců a když auto zastavilo, jeden ze strážců přistoupil k autu a otevřel mi dveře. Poznala jsem ho, byl to jeden ze starších strážců.

„Vítejte doma slečno Mazurová.“ pokynul mi hlavou a usmál se.

„Děkuji. Jak se máte strážce Marville?“ zeptala jsem se ho, když jsem vystoupila z auta.

„Tak jak mi mé zdraví dovolí slečno, ale vy vypadáte velmi …“ podíval se na mně a pak se usmál. „Vypadáte přesně jako vaše matka.“ dodal něžným hlasem a viděla jsem, jak se mu zalesklo v očích. Strážce Marvilla jsem znala už dlouho. Byl prvním strážcem mého otce a pak když se můj otec oženil s mojí matkou, tak ho poprosil, aby se o mojí matku a mně staral. Tenkrát když má matka zemřela, byl semnou, babičkou a s mojí tetou v domě.

„Děkuji.“ usmála jsem se na něj a vystoupila jsem po schodech do domu, za sebou jsem cítila Dimitriovu přítomnost. Stále byl v mé těsné blízkosti a jeho blízkost mně uklidňovala.

„Ale návrat ztracené vnučky.“ ozval se hlas mé babičky Raichel, která právě scházela točité schodiště. Oblečená, jak jinak než do dokonalého kostýmku, vlasy pevně svázané na temeni hlavy do drdolu a na tváři měla neprostupný výraz. Vypadala přesně tak jak si jsem si jí pamatovala.

„Ráda tě vidím, babičko.“ řekla jsem jí.

„Jak vidím vůbec si se nezměnila.“ Přeměřila si mě kritickým pohledem. „Jak je vidět, tak s tvým nevychováním nedokázala nic udělat ani královna.“

„Co ti mám říct.“ pokrčila jsem rameny a cítila jak se Dimitrij zasmál v mé hlavě. „Nerada se podrobuji autoritám.“ řekla jsem jí s úsměvem.

„Stejně, jako tvůj otec. Taky nikdy neposlouchal a právě proto dopadl, tak jak dopadl.“ Cítila jsem Dimitriův uklidňující hlas, kterým mě uklidňoval. Cítila jsem, jak ve mně narůstá zloba, ale díky Dimitriovi jsem jí dokázala držet na uzdě, tedy alespoň jsem v to doufala. „A ty jestli budeš pokračovat v jeho stopách, tak dopadneš jako on, ne-li hůř. Řekni mi co je to za hloupý nápad, odjed ode dvora a ještě k tomu sním.“ Ukázala na Dimitrie a v očích se jí zračila zloba.

„Máš něco proti němu?“ zeptala jsem se jí a cítila, jak ve mně něco narůstá.

„Samozřejmě, že ano!“ vykřikla a rozhodila rukama. V hlavě jsem slyšela Dimitriuv uklidňující hlas, ale jako by zdálky. „Co sis myslela, přivézt do našeho domu strigoje!“ vykřikla na mně.

„Není strigoj, ale Dhampýr. Zachránila jsem ho.“ vydechla jsem.

„Ale prosím tě. Taková hloupost. Jsi bláhová.“ vykřikla na mně. Zatnula jsem ruce v pěst a cítila, jak mi něco stýká po rukách. Krev.

„To stačí Raichel!“ ozval se hlas a já cítila vánek, který mi lechtal tvář a najednou jako by všechna zlost byla tatam. Vzhlédla jsem a na schodech viděla stát mojí prababičku Mihrimah. Měla na sobě černé dlouhé šaty a její bílé vlasy byli rozpuštěné a vlny se jí točily kolem vrásčitého kulatého obličeje.

„Matko.“ řekla moje babička, ale prababička jen zvedla ruku a tím jí zastavila.

„Dost!“ a pak se na mně podívala a usmála se. „Vítej doma, má drahá duše.“