VYKOUPENÍ DUŠE III. Zkouška osudu ○ 5. Kapitola: Strach z návratu

5.   Kapitola: Strach z návratu

Rose POV:

Netušila jsem, že někdy se vrátím na to místo, ale zjevně mně nic jiného nezbyde. To místo sebou nese spoustu dobrých a špatných vzpomínek, ale v jednom mají pravdu, kdyby se všechny ty knihy, kde je zaznamenaná historie naší rodiny a moci, někdo by toho mohl využít pro něco špatného.

Seděla jsem na posteli a probírala se svitky, které leželi na jedné z krabic. Byli to všemožné nákresy, který jsem nerozuměla. Což byla ta chyba. Chtěla jsem se učit, chtěla jsem pomáhat druhým a se svojí mocí jsem mohla, zatím jsem k tomu, ale neměla příležitost a moc dobře jsem věděla, že pokud se budu muset vrátit ke dvoru, tak ani nebudu. Tatiana byla vždycky proti mně, chtěla mně dostat ze života mého otce, aby s ním mohla ještě víc manipulovat. A pokud se tam budu muset vrátit, tak moc dobře vím, že neustoupí a bude se snažit mně co možná nejdřív zbavit.

Naposledy se jí to skoro povedlo a já mám strach, aby to nedopadlo úplně stejně. Povzdechla jsem si a opět začala prsty přejíždět po starém papíře.

„Neměla by sis tak lámat hlavu, není to dobré.“ Otočila jsem se za hlasem a setkala se s Dimitriovým pohledem. Stál ve dveřích a opíral se o zárubně, ruce měl založené na hrudi a na rtech mu pohrával hřejivý úsměv.

„Jak můžeš vědět, na co myslím?“ zeptala jsem se a on se usmál a pozvedl jedno ze svých obočí.

„Protože tě znám a navíc mám jednu výhodu.“ Poklepal si prstem na hlavu. „Už chápeš?“ povzdechla jsem si.

„Já vím, ale stejně je to hrozné, přijdu si jako bych už neměla soukromí.“ Zamračila jsem se.

„Vadím ti?“ zeptal se mně povzdechla jsem si a zakroutila jsem hlavou.

„Ale to víš, že ne. Já jen.“ prohrábla jsem si rukou nyní už své krátké vlasy. „Já nevím, připadám si tak nějak ztracená.“ Přešel ke mně vzal mě za ramena a postavil mně.

„Nejsi ztracená.“ Vydechl, zvedl můj obličej k tomu svému a zahleděl se mi do očí. „Jsi ta nejkrásnější a nejsilnější žena, kterou jsem kdy poznal, ty se nemůžeš jen tak ztratit, protože v tvé hrudi bije srdce, které by ti nedovolilo udělat špatné rozhodnutí.“ Usmála jsem se na něj.

„Jak je možné, že vždycky víš co říct a zlepšíš mi tak náladu?“ zeptala jsem se ho s úsměvem.

„Asi proto.“ políbil mně jemně na rty. „Že mám na to přirozený talent.“ Zazubil se a já se zasmála.

„Vážně a odkdy?“ objala jsem ho a přitiskla jsem se k němu.

„No přece odjakživa, to nevíš, že jsem byl považován za nejlepšího rytíře s dobrým srdcem.“ Usmála jsem se a on mně políbil. „Za to ty si byla velice zlobivá princezna a přemýšlím o tom, jak tě potrestat.“ Zarazila jsem se a trochu jsem se od něj odtáhla.

„O čem to mluvíš?“ nechápala jsem ho.

„O tvých vlasech.“ Řekl jako by nic. Povzdechla jsem si. Čekala jsem, že to brzy přijde. „Jak tě to jen napadlo?“

„Nelíbí se ti?“ přejela jsem si po nich rukou.

„To neříkám, já jen je to nezvyk a oba moc dobře víme, jak si je milovala. Stejně jako já, tak co se stalo?“ znovu se mně zadíval do očí.

Povzdechla jsem si, odstoupila od něj a posadila se na postel. „Víš, to jak jsem říkala, že se cítím ztracená, není to jen tak. Už se tak cítím dlouho. Je to něco, jako by se ve mně zrodilo a já nevím, co s tím mám dělat. Připadám si zmatená a zoufalá. Chci být pořád stejná, ale v hloubi duše vím, že už to jen tak nebude možné a mám strach, co když nedokážu být už taková jako předtím, co když mně to co se stalo, změnilo už navždy.“

„Rose.“ Vydechl Dimitrij a klekl si přede mně. „To je přece naprosto normální. To co se stalo tě nějakým způsobem změnilo, ale to neznamená, že seš jiná. Změnila ses, ale jen na povrchu, to co je ukryté v tobě zůstalo naprosto stejné. Pořád si ta ztřeštěná holka, která mě vždycky dokáže vytočit, ale do té holky jsem se zamiloval. A věř mi já to přece musím vědět nejlépe, jsi naprosto v pořádku.“ Pohladil mě po tváři. Usmála jsem se a objala ho.

„Děkuji.“ Vydechla jsem a přitiskla jsem se k němu. „Děkuji, že stojíš při mně.“

„To je přece samozřejmostí.“ Usmál se a přejel mi rty po mých. „A teď by ses mi mohla trochu věnovat, když jsem se dneska tak činil.“ Mrkl na mně a já jsem se zasmála. Obtočila jsem mu ruce kolem krku.

„Vážně?“ skousla jsem spodní ret. „A co pak si tedy, dělal tak záslužného?“ podívala jsem se mu do očí.

„Nóó.“ Vydechl. „Stěhoval jsem všechny tyhle knihy, mapy, svitky a všemožné náčiní, jo a navíc ještě jsem musel poslouchat všechny možné rady ohledně našeho vztahu a bůhví všeho od tvého otce.“ Zasmála jsem se.

„Ale a jakoupak radu ti udílel můj tatínek?“ zeptala jsem se ho provokativně.

„No.“ Vydechl, stoupnul si a položil mně zády na postel. „Mám se o tebe starat, hlídat tě a vymazat všechny tvoje praštěné nápady.“ Zamračila jsem se.

„Máš mi dělat hlídacího psa?“ pozvedla jsem obočí a Dimitrij se zasmál.

„No tak nějak, ale velice milujícího.“ Políbil mně na rty a pak na krk, kde mně začal líbat. Zarazila jsem ho.

„Počkej, počkej on po tobě opravdu chtěl, abys mně hlídal?“ zamračila jsem se na něj.

„Tak trochu, ale neboj se ubezpečil jsem ho, že seš v mých rukách naprosto v bezpečí.“ Kousl mně do ušního lalůčku. Zasmála jsem se a přitáhla jsem si ho k sobě blíž.

„Jo a to ti věřil?“ ptala jsem se ho, když mě políbil.

„Jistě že ano, dokážu být velice přesvědčivý, když chci. Jeho dceru jsem taky přesvědčil.“ Mrkl na mně a začal mně znovu vášnivě líbat. Moc jsem mu nevěřila, že můj otec s naším vztahem souhlasí, ale neřešila jsem to. V tuhle chvíli mi stačilo jen to, že je tu semnou a drží mně nad vodou.

Dimitrij mně vždycky dokázal zvednout náladu a tak to bylo i dnes a já jsem jen mohla doufat, že to bude tak i nadále.