VYKOUPENÍ DUŠE III. Zkouška osudu ○ 20. Kapitola: Večeře s královnou

20. Kapitola: Večeře s královnou

LISSA POV:

Dnes jsme se měli setkat s královnou i s Adrianem na rodinný oběd. Christian se ale vůbec netěšil, měl na královnu i Adriana svůj názor a nechtěl trávit čas jak on říkal s královskými snoby, ale nakonec jsem ho přemluvila, aby semnou šel.

Sama bych to nezvládla. Vždycky semnou chodila na královnina setkání Rose a to i tehdy když ještě nebyla nevlastní dcerou královny. Vždycky to nenáviděla, ale šla. To přece nejlepší kamarádky dělají, ne?  

Jenomže teď se vůbec nechová jako nejlepší kamarádka. Chová se sobecky. Ke svým rodičům, nevlastní matce, Adrianovi i mně. Copak nechápe, jak moc jí potřebuji? Jak potřebuji, aby stála při mně? Zrovna teď?

Vždyť mám nastoupit na místo, na kterém byl můj otec a to je velká zodpovědnost a k tomu potřebuji svojí nejlepší kamarádku, tak proč to nechce pochopit?

„Ještě mi ještě jednou řekni proč tam vlastně musíme jít?“ zeptal se mně Christian otráveně.

„Protože mám nastoupit na místo v radě a královna to chce oslavit, tak proto a navíc chceme podpořit Adriana.“ řekla jsem mu.

„Nechápu proč zrovna my dva ho musíme podporovat. Nebyla si to náhodou ty, kdo říkal že je to ožrala?“ Zeptal se mně Christian. Protočila jsem otráveně očima.

„Christiane, Adrian to má v tuto chvíli dost těžké.“ řekla jsem mu. „Věřil, že s Rose mají budoucnost, že se do něj zamiluje a ona místo toho?“ mávla jsem rukou. „Je sobecká.“ dodala jsem.

„A proč zrovna ty ho musíš zachraňovat. Adrian je dospělý člověk, soběstačný.“ řekl mi a já jsem se zamračila, ale už jsem mu nestihla odpovědět, protože se otevřeli dveře, ve kterých stál Adrian se skleničkou v ruce.

„No konečně, kde jste mládeži?“ řekl Adrian podnapilým hlasem. „Už jsem se bál, že tady budu muset být na ty dva sám.“ řekl a odstoupil ode dveří. Podívala jsem se na Christiana.

„Rozhodně je soběstačný.“ řekla jsem mu a vstoupila do místnosti. U zdi stálo seřazeno několik strážců a kromě nich tu u stolu seděla královna se svým manželem a bylo zjevné, že o něčem horlivě diskutují, ale jakmile si nás všimli, tak přestali a královna se na nás usmála.

„Princezno Dragomírová jsem tak ráda, že jste přijala mé pozvání.“ usmála se na mně Tatiana a já jsem se usmála. Nechápala jsem proč Rose Tatianu nesnášela, vždyť ona byla úžasná. „Lorde Ozero vítejte.“ řekla a pak se znovu podívala na mně se zářivým úsměvem. „Prosím posaďte se.“ řekla nám a pokynula nám ke stolu.

Kývla jsem na Christiana, který se tvářil kysele. Zamračila jsem se na něj a oba jsme se posadili ke stolu.

„Tak Vasilisso těšíš se, až nastoupíš na místo svého otce.“ zeptala se mi s úsměvem.

„No abych řekla pravdu, nejsem si jistá. Je to velká zodpovědnost a nejsem si jistá jestli zrovna já jsem ta pravá osoba.“ řekla jsem.

„Ale prosím tě Vasilisso, samozřejmě že ano. Ty si jedna z nejvíce zodpovědných mladých dam, které znám.“ řekla s úsměvem, ale pak se podívala na svého manžela. „Na rozdíl od jiných.“ řekla s nechutí.

„Tatiano, teď na to není čas ani místo.“ procedil Abé skrz zuby.

„Myslíš?“ pozvedla obočí. „Chceš stále chránit svojí dceru, i přes všechno co provedla? Ztrapňovala nás, opustila tě a pak ještě sem přivede to monstrum a myslí si, že všechno se bude točit jen a jen kolem ní.“ vyprskla na něj. „Nechápu, jak si mohl dopustit, aby se takhle chovala a ještě stát při ní a tomu strigojovi, který tak ublížil mému drahému synovcovi.“ pohlédla k Adrianovi, který si zrovna naléval další skleničku whisky. „Jsi můj manžel. Máš stát při mně!“ vykřikla.

„Tak zaprvé!“ praštil do stolu a já jsem trochu nadskočila. „Tvůj drahý synovec, jak ty říkáš se k mé dceři choval neúctivě“ podíval se na Adriana. „Dimitrij měl plné právo udělat to co udělal, chránil čest mé dcery!“ dodal.

„Ale prosím tě!“ zasmála se Tatiana. „Tvoje dcera nikdy žádnou čest neměla.“ vydechla a já jsem se zamračila. Ať už Rose udělala cokoliv, tak Tatiana neměla právo o ní takhle mluvit. „Je to stejná poběhlice jako její matka. Geny se prostě nezapřou.

„Tak dost!!!“ Abé se zvedl, praštil do stolu a všechny svíce v místnosti se rozhořeli jasným plamenem. „Neztrpím, aby si takto v mé přítomnosti mluvila o mé dceři a mé zesnulé ženě.“ v očích mu zajiskřila zlost.

„Ale prosím tě. Kdyby tě ta čarodějná děvka neočarovala tak by se nic z toho nestalo a já nemusela čelit takové hanbě.“ řekla Tatiana. „Ale naštěstí umřela a všechno se vrátilo do normálu.“ podívala jsem se na Tatianu a nemohla uvěřit, tomu co to vlastně řekla. Podívala jsem se směrem k panu Mazurovi, který vypadal jakože začne vraždit.

„Stačilo opravdu stačilo.“ řekl pan Mazur, vstal a bez dalšího slova pryč.

Podívala jsem se na královnu Tatianu a nevěděla jsem, co si mám o tom všem myslet.

„No tak to bylo nemilé.“ Řekla královna a jako by nic se napila ze svého poháru vína.

„A co si čekala tetičko?“ zeptal se jí posměšně Adrian. „Bude jí chránit i kdyby někoho zabila. Jen se divím tobě, že s takovým člověk chceš i na dále zůstávat. Máš navíc než na muže, který tě odkopl a vzal si místo tebe jen bezvýznamnou ženu.“ Vydechl Adrian a napil se ze svého poháru vína. Zamračila jsem se na něj. Mluvil takovým způsobem, který se mi ani náhodou nelíbil, když jsem s ním před pár dny mluvila zněl jinak. Tak nějak smutně, jako by už nikdy ve svém životě neměl být šťastný. Pohledem jsem zabrousila ke Christianovi, který se na Adriana mračil a když zachytil můj pohled, jen mi dal vědoucí se pohled. Já ti to říkal.

Nechápala jsem to. Jak jsem mohla být tak slepá. Vždyť sem to byla vlastně já, která Rose zrazovala, aby si s Adrianem něco začínala. Chránila jsem jí, protože jsem věděla, jaký Adrian je, tak jak je možné, že jsem takhle hloupě naletěla na jeho sladké řečičky.

Adrian se na mně zářivě usmál a v očích se mu zvláštně zalesklo. Pozvedl číši k přípitku. To prozření mnou projelo jako nůž.

Éter.

Adrian na nás všechny používal náš prvek. Projela mnou vlna hněvu, ale taky bolesti a hanby. Kvůli jeho sladkým řečičkám jsem se vykašlala na jedinou opravdovou kamarádku, kterou jsem kdy měla. Odstrčila jsem jí přesně jak to říkala v našem snu.

Ztratila jsem ji, jediné co mi scházelo bylo doufat, že svojí obrovskou chybu ještě dokážu napravit.