4. Kapitola: Pod drobnohledem
ROSE POV:
Připadala jsem si, jako pod mikroskopem, všichni se na mně
koukali, ale nikdo nic neřekl. Abého strážci stály proti zdím a uprostřed
pokoje byli položené krabice s knihami a mezitím stály Dimitrij
s otcem. Jenomže problém byl ten, že to nevypadalo ani, že se hádají nebo
že si notují. Oba na mně koukali, jako na zjevení.
„Co to všechno je?“ ptala jsem se a ukázala na všechny ty
krabice. Potřebovala jsem od něčeho odpoutat jeho pozornost.
„Tvoje knihy.“ Odpověděl otec a já jsem se na něj zamračila.
„Prosím?“ pohlédla jsem na Dimitrie. „Ty jsi ho zavedl do
jeskyně?“ obvinila jsem ho a založila si ruce na hrudi.
„Není bezpečné, že tam chodíš, mohlo by se ti něco stát.“
řekl Abé. Podívala jsem se na něj a chtěla mu něco říct, když najednou
promluvil Dimitrij, ale rozhodně ne tak jak jsem si myslela.
„V tomhle má tvůj otec pravdu.“ Otočila jsem se na něj a
přimhouřila oči. „Nedívej se tak na mně. Sama víš, že se mi to nelíbilo,
nevíme, kdo všechno o té jeskyně ví a navíc tyhle knihy nejsou pro každého. A
pokud by se k nim někdo dostal, mohlo by to vyvolat spoustu problémů,
které si nemůžeme dovolit.“ Dodal Dimitrij.
„Skvělý a co jako teď?“ ptala jsem se jich.
„Odvezeme je na místo, kde budou v bezpečí.“ Ozval se
Abé.
„A to je jako kde?“ zeptala jsem se ho. Nedokázala jsem si
představit místo, kde by tyhle knihy byli v bezpečí, protože jsem o žádném
nevěděla, ale potom promluvil můj otec.
„Naše rodinné sídlo v Turecku.“ Otočila jsem se na něj
nechápavě. Znala jsem to sídlo. Trávily jsme tam každé prázdniny a já jsem to
místo milovala. Byl to dům u velkého jezera mezi lesy, ale už před pár lety
jsme tam přestali jezdit, což bylo pro mě těžké, protože od té doby jsme
trávily prázdniny v zábavných centrech pro bohaté snoby a v blízkosti
královny.
„Počkejte, chcete jet do Turecka?“ zeptala jsem se jich
ještě jednou a oni všichni přikývli. Skousla jsem si spodní ret a přemýšlela,
co se bude dít teď.
***
Tatiana POV:
Seděla jsem na zasedání rady už asi dvě hodiny a poslouchala
neustále hádky. Rada se nedokázala domluvit. Chtěli jsme prosadit zákon o
snížení věkové hladiny u docházky strážců, přece jen proč potřebují takovou
dobu na svá studia. Nepotřebují. To mi je potřebujeme.
Jsou to Dhampýři a my jsme panovníci, my rozhodujeme, co a
kde budou dělat. U mužů to bylo jednodušší ty většinu času šli do služby, ale u
Dhampýrek to bylo jiné, skoro všechny chtěli žít normální život a vychovávat
svoje děti.
Samozřejmě, že potřebujeme, aby se rodily další dhampýři,
ale to neznamená, že je musí vychovávat, stačí je jen přivést na svět a dát je
na výchovu do výcvikových táborů, o kterých přemýšlím. Je to jednoduché, určitě
by se tam naučily víc než v obyčejné akademii.
„Na tohle vaše veličenstvo nikdo nepřistoupí.“ Ozval se
Princ Ozera. „Je to neetické. Nemůžete je k tomu nutit.“
„Jsem královna, mohu všechno.“ Ozvala jsem se a byla to
pravda. „Od vás chci jen, abychom to odsouhlasily, ale znáte mně, pokud to
neuděláte, tak budu vážně přemýšlet, jestli neintrikujete proti koruně, znáte
to.“ Usmála jsem se, když jsem viděla, jak z jejich tváří mizí všechna
barva. „Ale samozřejmě vám dám čas na rozmyšlení.“ Pomalu jsem se zvedla ze
svého křesla. „Končím zasedání, které se odkládá na neurčito.“ Dodala jsem a
bez dalších slov jsem vyšla ze zasedací místnosti s úsměvem na rtech.
Měla jsem všechnu moc na světě a všichni to věděli. Nikdo
z nich se neodvážil proti mně říct ani slovo. A to bylo úžasné. Jediné, co
chybělo, byl můj manžel. Tak jsem se snažila ho dostat na svojí stranu a
dokonce se to povedlo, ale to by nesmělo být té jeho rozmazlené dcerušky, která
mi stále ničí mé plány. Plán obrátit jí proti svému otci se moc nepovedl, když
nakonec utekla, tak první co udělal, že po ní poslal všechny svoje strážce,
společně s alchymisty a lovci strigojů, ale jestli si myslí, že mi zkazí
manželství, tak to se tedy moc spletla. O Ibrahima se připravit nenechám,
stačilo, že mi to před několika lety udělala její matka, ale podruhé už se to
nestane, i kdybych se měla tentokrát postarat, že už se nevrátí.
Vešla jsem do svého apartmá, kde už na mně čekali. „Tak co?
Našli jste ji?“ zeptala jsem se jich.
„No.“ Zvedl ruku a podrbal se na krku. Přimhouřila jsem na
něj oči.
„Jako vážně?“ zavrčela jsem. „Neplatím Vám snad dost!?!“
dodala jsem.
„V tom to není paní, ale tam kde jsme jí vystopovali už není
a vypadá to, že v tom domě už není nikdo. Nechal jsem tam své lidi, ale
nikdo nikoho neviděl už je ten dům prázdný dva týdny.“ Vydechla jsem.
„Zatraceně, copak to je tak těžké?“ nalila jsem si do
sklenice whisky a kopla jsem to do sebe. „Vždyť je to morojka nemůže jen tak
uniknout, copak nemůžete najít nějakého strigoje, aby se jí zbavil.“ Vykřikla
jsem na něj.
„To už jsme udělali vaše výsosti, ale ani jeden ze strigojů
nepřežil a pak je tu ten další strigoj, podle všech ho zná celé Rusko, ale
nikdo si na něj netroufne. A byl to právě on, se kterým byla viděna.“ Prohrábl
si vlasy. „Nejspíš zjistil, že se o něj někdo zajímá a přesunul se i se svojí
morojskou následovnicí, ale to nebyl pravý důvod, proč jsem tady.“ Zamračila
jsem se.
„Tak proč jste přišel?“
„Viděl jsem vaše manžela a synovce společně
s princeznou Dragomírovou a lordem Ozerou v Rusku. Nejspíš přišli na
to samé, co my a hledají ji.“ Zasténala jsem.
„Probůh to ne. Pokud jí najdou dřív než my, bude to na nic.
Pak už se k ní nedostaneme. Musíte urychleně něco vymyslet a já v tom
nemůžu figurovat, je to jasné?“ přikývl.
„Možná by bylo nejlepší, kdybyste proti ní vydala trestní
oznámení. Přece jen se přidala ke strigojům a to je zrada naší společnosti.
Dopustila se velezrady, proč to neudělat oficiálně.“ Pohlédla jsem na něho a
usmála se. Měl pravdu. Rosemarie byla chytrá, ale já jsem byla chytřejší a
Ibrahim mi bude rozumět. Musím chránit své lidi a nebude problém je přesvědčit,
že Rose přišla o rozum. Možná jí nebudu muset vůbec nechávat zabít.
Určitě by mohlo stačit jí prohlásit za nesvéprávnou a zavřít
jí do vězení pro duševně choré.
Žádné komentáře:
Okomentovat