VYKOUPENÍ DUŠE III. Zkouška osudu ○ 17. Kapitola: Cesta

17. Kapitola: Cesta

Cesta letadlem do Turecka trvala až proklatě dlouho a já se začala pekelně nudit. Dimitrij seděl vedle mě, v uších měl sluchátka a poslouchal nějakou ze svých zastaralých skladeb se zavřenýma očima. Věděla jsem, že nespí, ale taky jsem ho nechtěla rušit a tak jsem vytáhla ze svého batohu knihu, kterou jsem si přivezla z archivu z Ruska a začala jsem v ní listovat. Všechno bylo tak zmatené.

Netušila jsem proč, když jsem pátrala v Rusku přišlo mi to všechno mnohem jednodušší, ale teď jsem si připadala ztracená. Všechny ty knihy, které jsem za poslední dobu prošla nedávali žádný smysl. Točila jsem se v kruhu a netušila jsem se, jak se z něj vymotat.

Snad knihy, které jsme nechali poslat do Turecka něčemu pomůžou a odkryjí tajemství, které moje moc skrývá. A taky jsem doufala, že bych něco našla i v naší rodinné knihovně, přece jen tuto moc má každá žena v naší rodině nebo by alespoň měla mít, vzhledem k tomu, že otec přesně věděl, co ovládám, když jsem mu řekla na co jsem v Rusku přišla.

„Nechceš si chvíli odpočinout?“ zeptal se mně Dimitrij. Ani jsem si nevšimla, že přestal poslouchat hudbu a je nyní plně zaměřený na mně. Jeho tmavé oči mně propalovali pohledem. „Jsi unavená.“

„Nejsem.“ oponovala jsem mu, ale to byla chyba, protože on moc dobře věděl, že unavená jsem, díky našemu poutu, které se u nás před pár měsíci vytvořilo.

„Víš, že to vím, ale nechci se s tebou hádat. Jen si myslím, že by si měla načerpat spoustu energie, protože až dorazíme do Turecka tak to bude náročné.“ řekl mi Dimitrij a já si povzdechla.

„Zase si mi prolézal hlavu?“ zeptala jsem se ho s pozvednutým obočím.

„To ani nemusím, protože si asi ve svém urputném hledání zapomněla vystavět pomyslné hradby. Jsi jak otevřená kniha miláčku.“ usmál se Dimitrij a já pozvedla obočí.

„Miláčku?“ zeptala jsem se ho s úsměvem.

„Nelíbí se ti to?“ zasmál se Dimitrij.

„To neříkám, jde jen o to, že jsem od tebe nikdy nic takového neslyšela.“ usmála jsem se na něj. „Kdo by tušil, že takový silný muž bude takový romantik.“ usmála jsem se na něj a Dimitrij se ke mně naklonil a přitiskl své rty na jeho. Obtočila jsem mu ruce kolem krku a polibek prohloubila, ale to byla chyba, protože v tu chvíli Dimitrij vzal knihu, kterou jsem měla na klíně. „Hej! Ty podvádíš!“ Se smíchem jsem ho bouchla do ramene.

„Já bych to pojmenoval trochu jinak.“ Usmál se na mně. „Ale to je teď jedno. Měla by sis odpočinout. Na zkoumání historie budeš mít času až, až tak proč nevyužít ten čas na odpočinek.“ Dimitrij mně pohladil po tváři. „Vážně Roza, prosím.“ podíval se na mně Dimitrij opět s tím jeho pohledem. „Ještě stále netušíš, co přesně tvoje moc způsobuje, ani já to úplně nevím, ale jediné, co vím je že budeš potřebovat spoustu síly, aby si dokázala tuto moc ovládat.“ řekl mi Dimitrij a já se podívala na knihu, kterou měl v ruce.

„Myslíš, že bych do budoucnosti mohla přijít o rozum?“ zeptala jsem se ho a hlas se mi třásl. Tohle bylo něco, čeho jsem se opravdu bála. Moje teta Esmahan se pomátla na rozumu ve svých dvaceti letech a zavřeli jí do psychiatrické léčebny, kde je až do teď. Podle zpráv, které jsem občas zaslechla doma, na tom nebyla vůbec dobře. Několikrát se prý pokusila o sebevraždu a to bylo to, čeho jsem se nejvíce bála.

„Neboj se.“ Dimitrij se mi podíval zpříma do očí. „Nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo. Vždycky budu stát při tobě a budu tě ochraňovat.“ Dimitrij odstrčil mé krátké vlasy za ucho a políbil mně na rty. „Ale ty máš v sobě mnohem větší sílu, než kdokoliv jiný z tvé rodiny. A taky vím, že budeš se svojí mocí nakládat ohleduplně. Když jsem ti ve svém sídle řekl, že jsem nikoho jako ty nikdy nepotkal myslel jsem to vážně. Jsi výjimečná a to ne jenom pro svojí moc.“ usmála jsem se na něj. Když jsem byla sním a on se na mně usmál, tak mně veškeré chmury, které mně přepadali.

„Tak dobře, odpočinu si.“ souhlasila jsem s ním. Dimitrij se usmál a pak mně znovu políbil. Opřela jsem si hlavu o sedadlo a zavřela oči. Dimitrij měl pravdu. Byla jsem unavená. Moc unavená a když jsem zavřela oči hned jsem usnula.

***

Padala jsem a jako bych se točila v mlze neznámo kam. Bylo to jako vždycky, když se mi zdáli tyhle divoké sny a já jsem si připadala, že se mi hlava snad rozskočí. Bojovala jsem s hlasy, které se mi drali do hlavy, ale nějak to nezabíralo. Čím víc jsem se snažila tím to bylo horší a po několika minutách úporné bolesti jsem se nakonec podvolila. Pode mnou se rozzářilo oslepující světlo a já spadla přímo do něj. Bolest se ztrojnásobila a já věděla, že tentokrát určitě umírám, ale jako to přišlo tak to pak najednou bylo pryč a já jsem dopadla na chladnou zem.

„Sakra.“ vydechla jsem a zvedla jsem svůj zrak, ale jako by se mi zadrhl hlas. Byla jsem v lese a slunce divoce zářilo. Pomalu jsem se zvedla, ale asi moc rychle, protože jsem se najednou ocitla zase zpátky na zemi, protože jsem se zamotala do jakéhosi kusu hadru. Tak počkat. Podívala jsem se na sebe a strnula jsem. Byla jsem oblečená do dlouhých, zelených, bavlněných šatů a celkově jsem vypadala jiná. Měla jsem zase své dlouhé vlasy a tentokrát vypadali mnohem delší, než jsem je kdy měla. „No pani.“ vydechla jsem. Pomalu jsem se zvedla a rozhlédla jsem se kolem sebe. Bylo to divné. Moje sny, se více méně točili vždycky kolem snů s mojí matkou anebo s Adrianem, ale tohle vypadalo jinak.

„Támhle jsem ho viděl.“ zdálky se ozval něčí hlas a já uslyšela dusot kopyt. Tentokrát jsem instinktivně chytla látku svých šatu a udělala jsem dobře protože jinak bych se opět ocitla na zemi. Rozeběhla jsem se k hromadě kamenů, na které jsem vylezla a skryla se za ně. Právě včas, abych viděla několik přijíždějící jezdců. Ti muži seděli pevně ve svých sedlech a byli oblečeni do šatů, ve kterých jsem vídala muže, když jsem se ocitla v Dimitriově minulosti.

Ale to by pak znamenalo…

„Tak kde si to viděl.“ promluvil jeden z nich.

„Muselo to být někde tady. Nemohl se dostat tak daleko. Byl zraněný.“ řekl další z nich a pak jsem ho viděla. Muže, který vypadal přesně jako Adrian.

„Vždycky unikl, i když byl na tom špatně, ale nebojte nakonec ho najdeme. Nemůže být daleko.“ A v jeho očích něco zajiskřilo a jeho oči padli na kamení, za kterým jsem se skrývala a vypadalo to, jako by přesně věděl, že se tu skrývám. „Mně neunikneš.“

***

„Vážení cestující. Za pár chvil budeme přistávat na letišti v Istambulu, prosím zapněte si bezpečnostní pásy.“ ozval se hlas letušky. Zamrkala jsem a musela jsem si přikrýt, aby mně neoslnilo světlo. Hlava mi pulzovala a měla jsem pocit, jako kdyby se mi měla co nejdřív rozskočit.

„Spala si dost dlouho. Pět hodin. Vlastně si prospala celou cestu.“ podívala jsem se na Dimitrije, který seděl vedle mě a usmíval se. „Měla si dobré sny?“ zeptal se mně.

„Tak nějak.“ odpověděla jsem mu a podívala jsem se z okna letadla, které se znova snažilo o přistání.

Bylo to divné. Až moc divné.

A nejspíš to mělo být ještě divnější.