VYKOUPENÍ DUŠE III. Zkouška Osudu ○ 12. Kapitola: Staré způsoby

12. Kapitola: Staré způsoby

Rose POV:

Připadala jsem si tak volná.

Volná, jako kdysi. Musela jsem uznat, že se mi opravdu stýskalo po trávení společného času právě s Adrianem. I když jsem si připadala hrozně, když jsem Dimitrije nechala doma a vyrazila na flám, ale on se rozhodl, sice jsem mu chtěla odkázat, že se umím rozhodnou a tohle zrovna nebyl ten nejlepší způsob jak to udělat, ale v tuhle chvíli mi to bylo naprosto jedno.

Adrian byl fajn a rozuměl mi. S ním jsem byla spokojená.

„Tak co popojedeme ne?“ zeptal se Adrian se smíchem. „Máš prázdno.“ Dodal a hned mával na barmana, aby nám dolil, pak se na mně opět obrátil. „Tak povídej.“ Začal.

„Co chceš slyšet?“ vzala jsem si do ruky panáka.

„No všechno. Přece se nemohl rozhodnout, že se k tobě nehodí jen na základě toho, co řekla Tatiana. Musel k tomu mít další důvod ne?“ zeptal se a vypil svého panáka. Zakroutila jsem hlavou a nalila si ten tekutý oheň přímo do krku, což nebyl moc dobrý nápad, protože jsem se rozkašlala.

„Co já vím. On má spoustu předsudků. Skoro si říkám, že by byl lepší jako strigoj.“ Mávla jsem na barmana, aby nám dolil.

„To myslíš vážně?“ zakroutil Adrian nechápavě hlavou.

„No vlastně. Možná ne. Vlastně v něm nevidím, žádnou změnu. Spíš se stal víc starostlivý.“ Usmála jsem se a podložila si rukou hlavu. Dimitrij byl v každé mojí vzpomínce a myšlence a já jsem si ty scény, které jsme spolu zažily moc ráda promítala. „Ale on za to nemůže. Nedívím se mu, že má pochybnosti z toho co Tatiana řekla.“ Povzdechla jsem si.

„Takže ty máš taky pochybnosti o vašem vztahu?“ zeptal se mně Adrian. Vypila jsem dalšího panáka a zamračila jsem se na něj, protože mně neunikl zvláštní lesk v jeho očích.

„Ne.“ Odpověděla jsem automaticky. „Jsem si naprosto jistá, že patříme k sobě. Miluju ho. Nikdy jsem si nemyslela, že je možné někoho takhle miloval, ale je to tak. Dimitrij je má spřízněná duše. Rozumí mi. Dokáže mi zvednout náladu a podržet mně. A i když to teď moc nevypadá, vím moc dobře, že mně miluje.“ Dodala jsem a podívala se okolo, najednou si Adrian hlasitě odfrkl.

„No jasně. Jak tohle můžeš říct, když ani nevíš, co je to láska.“ Vyprskl na mně opileckým hlasem. Otočila jsem se na něj a zamračila jsem se. „Nikdy si nikoho nemilovala. Svého vlastního otce si nechala několik měsíců trpět a kdyby neměl tolik známostí nikdy by si mu nedala vědět, že si živá.“ Vyprskl na mně

„Jak to můžeš jen tak říct?“ zeptala jsem se ho. „To ty si mi pomohl odejít.“

„Jo, ale to jsem si nemohl myslet, že vlezeš do postele prvními strigojovi, který ti přeběhne přes cestu.“ Praštil pěstí do pultu, nadskočila jsem úlekem a několik lidí se po nás otočilo. „Bylo tak těžké udržet nohy zavřené, co? Copak nechápeš do jakého postavení si nás všechny dostala.“ Teď už křičel.

„Vůbec nechápu, co se to s tebou zatraceně děje, ale pro tvojí informaci, tohle je můj život a pokud se rozhodnu si ho zkazit, tak je to jen moje rozhodnutí s tebou to nemá zatraceně co dělat.“ Hodila jsem peníze na stůl a vstala. Neměla jsem chuť se s Adrianem hádat. Zjevně jsem se spletla v přesvědčení, že Adrian stojí při mně. Copak jsem se v něm mohla tak splést?

Chtěla jsem odejít, ale Adrian mě pěvně chytil za ruku a tvrdě si mě přitáhl k sobě. „Co má on co já ne?!? Hm? Nebo to je snad tím, že se na tobě krmil a já ne?“ zařval mi do tváře. Tentokrát už se po nás začal každý ohlížet.

„Adriane. Co to do tebe vjelo.“ Začala jsem a začínala jsem z něj mít teď opravdu strach.

„Do mě? Do mě nic. Spíš do tebe. Celou dobu jsem při tobě stál a ty se mi pak takhle odvděčíš!“ zatřásl semnou a pak mě odstrčil, že jsem upadla a uhodla se trochu do hlavy. „Tatiana měla pravdu nejsi nic víc než vypočítavá mrcha!“ dodal, někdo mu sáhl na ruku, ale on se vytrhl. „No jo nemusíte mě vyhazovat odcházím sám.“ Otočil se a klopýtavě odešel z baru. Celou dobu jsem se na něj dívala a nemohla jsem tomu uvěřit. Co se to s ním stalo? Ptala jsem se svého vnitřního já, ale to jen zarytě mlčelo.

Po další minutě jsem se konečně odvážila pohnout a odejít. Neměla jsem ráda, když jsem byla středem pozornosti a tentokrát na mně všichni nepokrytě zírali a já musela zmizet. Vrazila jsem do dveří a ocitla se na nádvoří. Všechno ve mně se mi svíralo a připadala jsem si hrozně. Co jsem udělala tak špatného, že jsem si tohle zasloužila.

Celý můj život se zase začal obracet vzhůru nohama a já jsem začínala ztrácet. Musela jsem se chytit po podporu sloupu, abych se udržela na nohách neboť se mi začali podlamovat nohy a já jsem se najednou ocitla na zemi. V hlavě mě pulzovalo a já chtěla jen aby to skončilo. Potřebovala jsem aby to skončilo.

"Patříš k nám..." Ozývalo se mi stále dokola a dokola v hlavě aniž bych si to přála. Chtěla jsem ty hlasy vytěsnit, ale jak se zdálo měli úplně jiný názor.

„Rose? Rose!“ ozval se mi v hlavě něčí hlas, který mi byl docela povědomí, ale stejně jsem neměla chuť někoho poslouchat. Chtěla už jsem klid a spát.

Spát, spát a spát.

A pak jsem upadla do černočerné temnoty.