VYKOUPENÍ DUŠE III. Zkouška osudu ○ 16. Kapitola: Ode dvora

16. Kapitola: Ode dvora

Měla jsem zavřené oči a poslouchala tlukot Dimitriova srdce. Leželi jsme společně na gauče a tulili jsme se k sobě. Poté scéně v restauraci jsme potřebovali se trochu uklidnit. Dimitrij působil ledově klidně, ale cítila jsem jak je jeho tělo napnuté a jak se drží, aby se neotočil a nešel Adriana dorazit, ale to by byla obrovská chyba.

Už teď bude těžké někoho přesvědčit, že Dimitrij je opět Dhampír. I když ono je to vlastně jedno. Adrian dostal ránu, sice jedinou a ještě v sebeobraně, ale je to Adrian a navíc synovec královny a ta to nenechá jen tak, to by otec musel udělat bůhví co. Adrian mlčet nebude. To jsem si byla jistá.

Z našeho mazlení s Dimitrijem nás vytrhlo zaklepání na dveře. Podívali jsme se na sebe a já jsem skoro nedýchala. Co když si pro Dimitrije přišli strážci? A odedou mi ho? Co si pak počnu?

Dimitrij se zvedl a já zůstala tiše sedět na gauči. Dimitrij přešel ke dveřím, odemkl a otevřel dveře na chodbu mého bytu. Za dveřmi stál můj otec se svými strážci. Táta vstoupil do bytu, ale jeho strážci zůstali stát venku.

„Co jsi s ním udělal?“ zeptala jsem se ho tiše.

„Neboj se žije.“ Řekl Abé, přešel k mému baru a nalil do sklenic whisky. Z jedné se napil a tu druhou podal Dimitriovi. „Už tě nebude otravovat o to už se postarám.“

„Nestane se Dimitriovi nic?“ podívala jsem se na svého otce. Abé se na mně podíval a pozvedl obočí.

„No i kdyby se Adrian chtěl pomstít nebude mít na to moc času.“ Řekl táta a na jeho rtech se objevil úsměv, což bylo vždycky dost děsivé. Nikdo netušil, co se za tímto jeho úsměvem může skrývat. „Protože dnes večer odjíždíte.“ Dodal Abé a kopl do sebe zbytek whisky.

„Prosím?“ zeptala jsem se ho a podívala se překvapeně na Dimitrie a pak znovu na svého otce. „Není to nějak narychlo?“

„A nebyla jsi to náhodou ty, kdo chtěl ode dvora? Nakonec si utekla ty. Nebo si změnila názor?“ zeptal se.

„Ne to ne, ale ty si mně odtud nikdy nechtěl pustit, tak co tak najednou?“ zeptala jsem se.

„No řekněme, že tě radši budu mít pod dohledem někde mimo dvůr než vdanou za jedno ze Zeclosových kluků.“ Dodal a pak podal Dimitriovi jakousi složku. Nechápavě jsem se na něj podívala a on jen pokrčil rameny. Otevřel složku a podíval se na mého otce.

„Turecko?“ zeptal se s pozvednutým obočím.

„Proč máme jet do Turecka?“ zeptala jsem se ho.

„Myslel jsem, že chceš začít pátrat po původu tvé moci a kde jinde je nejlpší začít než v místech, odkud pocházela tvoje předchůdkyně a navíc jsem si jistý, že babička tě moc ráda uvidí.“ Mrkl na mně a já jsem se usmála. Babičku už jsem neviděla hodně dlouho. Akorát problém byl, že když navštívím svojí babičku nebo vlastně prababičku, bude přítomná i druhá babička. Matka mého otce. A tu jsem popravdě nemohla vystát a zdálo se, že ona mně taky neměla ráda, stejně jako mojí matku.

Furt se jí na mně něco nezdálo a už vidím, jak bude nadšená až tam přijedu s Dimitriem v závěsu, tak jak bude skákat radostí. Nota bene když je Dimitri bývalý strigoj.

„Babičky se jistě na nás moc těší.“ Řekla jsem sarkasticky.

„Jak která.“ Zasmál se Abé. „Ale myslím si, že nakonec bude ráda.“ Pak se podíval na Dimitrie. „Letadlo vám odlétá za hodinu. Měli byste si trochu pospíšit, protože nevím, jak dlouho dokážu situaci udržet v mezích.“ Tou situací zřejmě myslel Adriana. Nevěděla jsem, co s ním udělal, ale ať to bylo cokoliv, nemohl by ho držet stranou moc dlouho. Abé vstal, naklonil se ke mně a políbil mně do vlasů. „Ať se ti to povede, Holčičko.“ Řekl něžně. „A buď opatrná.“ Podíval se mi do očí, ve kterých se mu leskly slzy. „Tebe už nemůžu ztratit.“ Usmála jsem se na něj, vstala jsem a objala ho

„Taky tě mám moc ráda tati.“ Řekla jsem mu. Táta se s námi rozloučil a nechal nás s Dimitriem samotné. S Dimitriem jsme si sbalili pár věcí a několik knih, které se nám zdáli, že by nám mohli k něčemu být.

A pak tu byla ještě jedna věc, kterou jsem si sebou chtěla vzít a to bylo album, které pro mě roky tvořila moje maminka a které bylo jako by její součástí. Ještě dnes jsem z kožené vazby cítila její kořeněný parfém.

Když jsem zavřela svůj baťoh, ozvalo se zaklepání na dveře. Dimitrij položil svůj vak a šel otevřít. Za dveřmi stál otcův strážce Pavel a netvářil se zrovna nadšeně. Což bylo dost divné protože co si pamatuji, tak Pavel měl vždycky na tváři hřejivý úsměv. A proto mně jeho rozpoložení dost překvapilo.

„Musíte jít okamžitě semnou.“ řekl vážně.

„Co se stalo?“ Zeptal se ho Dimitrij a podíval se na mně.

„Jenom to, že ten královský kluk se dostal ke své tetě mnohem dříve než jsme se mysleli.“ řekl Pavel. A je to tady. Adrian teď Dimitriovi zavaří a bude to jen kvůli mně protože jsem tak hloupá a nepoznám, o co vlastně Adrianovi jde.

„Co budeme dělat?“ Zeptala jsem se Pavla.

„Musíte okamžitě odjet. Letadlo jsme vám s panem Mazurem přeblokovali na dřívější termín.“ Pavel se podíval na naše batohy. „To je všechno?“ zeptal se Dimitrije a ten přikývl.

„Myslíš, že to pomůže?“ zeptala jsem se znovu Pavla.

„No pokud si pospíšíme, tak budeme doufat že až budete ve vzduchu tak královnina zlost přejde.“ dodal Pavel. Povzdechla jsem si a vzala jsem si svojí mikinu. Kam by dokázala Tatiana s Adrianem zajít, aby mně a Dimitriovi znepříjemnili život?

Můžeme jen doufat v to, že pokud s Dimitriem odejdeme pryč, tak na nás zapomenou a nebudou se s námi dál zabývat, přece královna mně chtěla ode dvora dostat už ze začátku, právě proto ta svatba. Narovinu si v tuto chvíli myslím, že ta svatba měla co dělat s tím, aby mně dostala, co nejdál od Adriana a pokud teď zmizím tak bude jenom ráda.

A Adrian?

Ten na mně časem zapomene. Alespoň jsem v to doufala.