VYKOUPENÍ DUŠE III. Zkouška osudu ○ 3. Kapitola Image

3. Kapitola: Image

ROSE POV:

"Rose nejsem si jistá, jestli je tohle to pravé." Vydechla Lissa už po několikáté až už jsem musela protočit oči. "Tvůj otec se bude zlobit." Povzdechla jsem si. Lissa byla moje nejlepší kamarádka a já jí měla ráda, ale ve chvílích jako je tahle nedokázala držet jazyk za zuby a stát při mně.

"Bože Lisso klid, tak špatné to nebude." Řekl jsem jí. Popravdě jsem si sama nebyla jistá, jestli dělám správnou věc, ale potřebovala jsem změnu. Vím, že to některé možná překvapí, ale i ti si zvyknou.

"To neříkám jen mi přijde zbytečné tolik obětovat." Kroutila hlavou Lissa.

"Bože Liss jsou to jen vlasy." Zakroutila jsem hlavou.

"Tak hotovo slečno Mazurova." Ozval se hlas za mnou. Usmála jsem se a poprvé jsem se otočila k zrcadlu. I když jsem Lisse říkala, že to bude dobré, netušila jsem, jaká to bude změna. Dotkla jsem si rukou mých vlasů a přejela jsem po nich prsty. Mé dlouhé vlasy, které všichni tak milovali, dosahovaly nyní asi tři centimetry pod ramena, byli lehce zvlněné, barva byla pořád stejná jen mezi mým tmavě čokoládovými vlasy byli proužky tmavě červené barvy, která nebyla až tolik vidět, jen v záblescích slunce prosvítala. "Je všechno v pořádku, slečno?" Zeptala se kadeřnice.

"Ano jistě, je to moc pěkně děkuji." Vydechla jsem z úsměvem. Nevím proč, ale najednou jsem se cítila volná. Oblékla jsem si svůj kabát a zaplatila kadeřnici. "Tak půjdeme?" Zeptala jsem se Lissy, která přikývla, ale pořád se tvářila pochybovačně. "Lisso je to můj život a můžu si dělat, co chci a navíc není to konec světa." Dodala jsem s úsměvem.

"To se ti lehko řekne, ale tvůj otec nebude rád, víš přece, jak si zakládá na vzhledu a na dobrých mravech a co potom Tatiana?" Lissa pozvedla obočí a já jsem se na ní zamračila.

"Lisso." Řekla jsem jí ještě v klidu. "Tatiana tu není a já jsem za to ráda." Lissa se začala nadechovat na protest. "Hele, že jí nemáš ráda, to neznamená, že já musím. Je to manželka mého otce, ale to je asi tak všechno. Nejsem ničí loutka Lisso už jsem to řekla jednou, že nebudu skákat, tak jak ona píská a myslím, že se vám to dokázala ne?" Lissa vypustila povzdech.

"Já vím, ale není tak úplně špatná. Rose ona nemůže za to, že tvoje máma umřela." Protočila jsem oči a šla dál. Lissa tohle nepochopí, nebyla v mé situaci, ano přišla taky o rodinu, ale tohle bylo něco jiného ona celý život vědělo, kdo je a co umí, já ne. Celý můj život byl lež a všichni mě lhali. Celá moje rodina. A já jsem se teď jen snažila najít vnitřní klid a porozumění. "No dobře nebudeme už o tom mluvit jo?" Přikývla jsem a Liss se usmála. "A teď o něčem jiném. Co Dimitrij?" Zeptala se s pozvednutým obočím.

"Co, co Dimitrij?" Ptala jsem se nechápavě, nebo jsem se o to spíše snažila. Lissa si založila ruce na prsou a přísně se na mně podívala. "No dobře." Povzdechla jsem si podrážděně a protočila jsem oči. "No vlastně není co říct, nic co bys nevěděla. Byl strigoj, já ho změnila zpátky a před pár týdny jsme se dali dohromady, konec příběhu." Řeka jsem.

"Víš, že jsem o tomhle nemluvila." Vydechla naštvaně.

Pokrčila jsem rameny. "Hele tamhle prodávají výběr z čokolády, pojď." Zazubila jsem se na ní a táhla jí k obchodu.

"Rose zpomal prosím." Zasmála se Lissa, ale šla za mnou. Vstoupili jsme do obchodu a já si najednou připadala jako v ráji. Všude kam jsme se podívala byla čokoláda, spoustu druhu.

"hm." Vydechla jsem, šla jsem k pultu a vybrala jsem si několik druhu vážené čokolády. Vešli jsme z obchodu a já už jsem otvírala první balíček. Vložila jsem kousek čokolády do úst a zasténala ze sladko-hořké chuti. "Nejlepší čokoláda vůbec, chceš taky?" Usmála jsem se na Lissu.

"Díky, ale ne chci vědět víc o Dimitriovi." Dožadovala se. "Něco na něm musí být zvláštního. Nikdy jsem tě neviděla takhle." Dodala zkoumavým pohledem.

"Bože nezačínej. Nechápu, proč pořád všichni tohle říkáte? Vždyť jsem se vůbec nezměnila, jsem pořád stejná." Snědla jsem další kus čokolády.

"To ano, to nepopírám, ale něco je jinak. Nikdy jsem si nemyslela, že se do někoho tak bláznivě zamiluješ a proto mně zajímá, co je na něm tak zvláštního, že tě takhle pobláznil?" Usmála se a obě jsme se posadily na lavičku poblíž fontány.

"Je jiný Lisso. Není jako všichni ostatní muži, s kterými jsem se kdy potkala. Rozumí mi a podporuje moje rozhodnutí. Nechá mně rozhodnout, co chci." Vydechla jsem a dál jedla svojí čokoládu.

"Páni myslím, že si spadla opravdu hluboko." Zasmála jsem se. "Jsi ztrácená." Usmála jsem se a přikývla. "A co bude tedy dál? Už si o tom přemýšlela?" Zeptala se a já pokrčila rameny.

"Nevím, ráda bych zjistila pravdu o své rodině, matce i o všem ostatním." Zaměřila jsem svůj pohled na lidi, kteří chodily kolem nás. Lissa mě chytla za ruku a stiskla.

"No konečně Lisso. Už jsme se báli, že jste se ztratily." Dolehl k nám hlas Christiana.

"Kde je Rose?" Zeptal se Adrian. Otočila jsem a usmála se. Adrianovi oči se rozšířily a stejně tak i ty Christianovy. "Proboha, co to je?" Tak to byla přesně ta reakce, co jsem očekávala.

"Abé tě zabije." Smál se Christian společně s Adrianem a já jen protočila oči. Tihle dva neměli na práci nic jiného, než si ze mě dělat jen a jen srandu. S Lissou jsme prošli ještě několik obchodů. Potřebovala jsem na sebe nové oblečení a taky jsem chtěla koupit něco pro Dimitrije. Ne že by se mi jeho styl oblékání nelíbil, ale přece jenom potřebuje zapadnout. Nerada bych aby vyčníval z davu a někdo dostal nápad, že o něm vlastně slyšel, z jeho dob, když býval strigoj. To jsem opravdu nepotřebovala.

Dorazily jsme do hotelu, když se pomalu začalo stmívat. K úlevě všech našich strážců, kteří měli problém nás nechat jít nakupovat večer. Sama jsem moc dobře věděla, kolik nebezpečí se skrývá venku. Sama jsem to moc dobře zažila, ale Liss, Christian a ani Adrian nebyli na světlo stavěni. Ne že by jim úplně vadilo, ale bylo pro ně nepříjemné.

"Víš, co si myslím?" Řekl najednou Adrian, když jsme vstoupily do výtahu a jeli do našeho apartmá. Podívala jsem se na něj. "Měla by si zaměřit spíš na školu než na hledání historie, rozhodně ti to ublíží míň." Vydechl.

"Adriane, co já chci si rozhodnu sama. Nepotřebuji, aby mi někdo říkal, co mám dělat a už rozhodně ne ty." Výtah se zastavil a já jsem vystoupila a šla k apartmá.

"Rose já to tak nemyslel." Ozval se za mnou. Otevřela jsem dveře a setkala se s pohledem Abého a Dimitrie, kteří se na mě dívali s vykulenýma očima. Usmála jsem se na ně. Barva obličeje mého se trochu změnila, otevřel pusu, ale pak se usmál a otočil se na Dimitrije.

„Tvoje starost.“ Zašklebil se můj otec, zvedl krabici a se smíchem odešel pryč. Podívala jsem se nechápavě na Dimitrie, který měl na tváři zadumaný úsměv.

Docela by mě zajímalo, co tady s mým otcem celou dobu dělali.