VYKOUPENÍ DUŠE III. Zkouška osudu ○ 15. Kapitola: Žárlivost

15. Kapitola: Žárlivost

…o měsíc později…

Dny ubíhali až bolestně pomalu. Můj otec Dimitrijovi slíbil, že nám zařídí, že budeme moc co nejdřív odjet, ale zatím se k tomu nějak nedostal. Tatiana mu v poslední době zabírala veškerý čas, protože neměla čas ani na mně, aby mi likvidovala život. A popravdě musím říct, že to bylo moc fajn.

S Dimitrijem jsme zatím začali pátrat ve starých knihách, které jsme si dovezli z Ruska a mezi hledáním jsme si dělali chvilky pro sebe. Takže náš čas se skládal z hledání, sexu a procházkami okolo královského dvora a to ani nemluvím o dobrém jídle, kterým mě Dimitrij v posledním měsíci zásoboval. Byli to úžasné chvíle a občas jsem měla pocit, že naše pouto se ještě mnohem víc prohloubilo. Spolu jsme byli daleko silnější, to už jsem věděla předtím, ale až teď to bylo na první pohled patrné.

Seděla jsem na podlaze mezi rozházenými svitky a skláněla jsem se nad jednou velmi starou knihou, když jsem to poprvé pocítila. Nepatrný záchvěv v hlavě. Nejdřív jsem si toho nevšímala, ale když se to stalo po druhé podívala jsem se na Dimitrije, který seděl na křesle a pročítal zrovna jednu z historických knih.

„Říkal si něco?“ zeptala jsem se ho. Dimitrij se na mně otočil a trochu se zamračil.

„Ne neříkal.“ Odpověděl.

„Ani třeba vnitřně?“ zeptala jsem se znovu, ale on znovu zakroutil hlavou.

„Ne.“ Řekl, odložil knihu na stolek a přešel ke mně. „Možná by sis měla dát pauzu. Vypadáš unaveně.“ Vzal mi knihu z ruky a zavřel jí.

„Ale takhle se nikdy nikam nedostaneme.“ Prohrábla jsem si své rozcuchané vlasy. Což nešlo už tak dobře, vzhledem k tomu, že jsem si své dlouhé vlasy nechala ostříhat. Občas jsem tohoto kroku litovala.

„Vypadáš krásně.“ Řekl mi Dimitrij a já jsem se na něj podívala.

„Už mi zase lezeš do hlavy.“ Řekla jsem s úsměvem.

„Já vím.“ Řekl a pak mě vytáhl na nohy. „Pro dnešek už toho bylo hodně, co kdybychom se zašli projít a dali si venku něco dobrého?“ zeptal se mně a já se usmála. Moc dobře věděl, co na mně zabírá a je byla pravda, že už jsem začala dostávat pořádný hlad.

A na tyto mé myšlenky můj žaludek zavrčel. Dimitrij se zasmál a přitáhl mně k polibku. Zasténala jsem a najednou mně ten hlad přešel, místo toho bych si dala úplně něco jiného. Dimitrije na stříbrném podnose. Slyšela jsem, jak se Dimitrij zasmál.

„Hm, tvé myšlenky jsou moc lákavé, ale i jíst se musí.“ A s tím ode mě odstoupil. Povzdechla jsem si, ale přikývla jsem. Nemohli jsme být živi jen ze sexu, to prostě nešlo.

Procházeli jsme parkem královského dvora a mířili jsme do menší venkovní restaurace, kterou jsme si oba moc oblíbili. Moc lidí tam nechodilo nebo to jsme si mysleli, vzhledem k tomu že jsme tam pravidelně chodili když už se spousta morojské, ale i Dhampýří populace chystala ke spánku, což bylo trochu přehnané, ale bylo to tak.

Byli jsme rádi, že nejsme středem pozornosti. Přece jen morojka a bývali staletý strigoj pořád působili, trochu divně a ani jeden z nás nechtěl být ostatním na očích.

Došli jsme do restaurace a posadili jsme se k nejbližšímu stolečku. Po chvíli přišel číšník a my jsme si objednali.

Při čekání na jídlo jsme si s Dimitrijem objednali láhev červeného vína. Polkla jsem doušek vína a povzdechla jsem si. Hrubá chuť červeného vína se mi rozlila v krku a uklidnila mé nervy. Konečně jsem se mohla opět plně soustředit. V poslední době jsem byla z toho hledání hrozně unavená a najednou jako by se mi vlila nová síla do žil.

„Ale, ale… naše hrdličky.“ Ozval se za mnou jeho hlas a já se otočila a setkala jsem s Adrianovými zelenýma očima. „Koukám že vylízáte ze své kukaně za slunečních paprsků. Opravdu si myslíš, že ostatní uvěří tomu, že už není strigoj, ale takhle jednoduché to nebude.“ Řekl Adrian a zavrávoral.

„Adriane si opilí.“ Řekla jsem mu.

„Kotě, není to tak dlouho, kdy si byla opilá semnou. A kdysi si se semnou opíjela ráda.“ Mrkl na mně a pak se podíval na Dimitrije. „Vypadá to, že si změnila repertoár.“ Mrkl na Dimitrije a pak se mi podíval přímo do očí. „Místo alkoholu ti je zjevně milejší trochu propustit krev, vid?“ zeptal se posměšně. Zalapala jsem po dechu a než jsem stihla něco říct, nebo udělat.

Dimitrij vyskočil ze svého křesla a chytil Adriana za jeho triko. „Řekni to ještě jednou?!?“ procedil Dimitrij skrz zuby. Čekala jsem, že Adrian bude muset a omluví se, ale on se jen ironicky zasmál.

„Chceš abych to opakoval? Fajn. Nevěřím tomu, že jsi zase Dhampír a tahle ta kočička ti dělá krvavou děvku.“ V tu chvíli ho Dimitrij pustil a pak mu vrazil jednu ránu. Tou ránou Adrian padl k zemi a z nosu mu začala tryskat krev. Dimitrij se sklonil a chtěl mu opět jednu vrazit, já si stoupla před něj.

„Proboha nech ho. Je opilí.“ Vydechla jsem se slzami v očích.

„Tohle si dovolovat nebude. Někdo ho musí usměrnit..“ procedil znovu Dimitrij mezi zuby a chtěl se kolem mě dostat. Chtěla jsem mu oponovat, ale za mně promluvil někdo jiný.

„To máš pravdu a svůj trest dostane. O to se neboj.“ Můj zrak, Dimitrije i Adriana padl na mého otce, který stál bojovně před námi a za ním stáli jeho strážci.

„Pane Mazure, já…“ vydechl Adrian a rukou si utřel krev z nosu. Můj otec neřekl nic, jen zvedl ruku, aby Adriana zastavil.

„Pane Belikove mohl byste odvést mojí dceru, pak se za vámi zastavím.“ Dimitrij jen kývl, popadl mně za ruku a táhl mně pryč k našemu bytu aniž bych stačila něco říct. Popravdě jsem byla v šoku. Dimitrij mně posadil na gauč a sám zmizel v dalších místnostech mého bytu. Těžce se mi dýchalo a nechápala jsem, co se to s Adrianem stalo. Proč se takhle choval. Proč mně tak urážel?  

Nechápala jsem to.

Nikdy jsem netušila, že Adrian, kterého jsem znala už od malička a důvěřovala jsem mu, dokáže být tak nenávistný. S jeho aury čišela nenávist a žárlivost. Ano byl opilí, to je pravda, ale i tak jsem jeho auru viděla takto poprvé a nebo taková byla vždycky a jen já jsem byl tak slepá a neviděla jsem to.

Smála jsem se Dimitriovi, že Adrian žárlí. Přišlo mi to směšné, žárlivost jsem připisovala Dimitriovi, ale dnešní představení, které Adrian předvedl mi ukázalo, jak jsem se v něm moc mýlila.

„Tady.“ Dimitrij přišel zpátky a podal mi hrneček s horkou čokoládou.

„Děkuji.“ Usmála jsem se na něj a napila jsem se horkého nápoje. Hořká chuť čokolády se mi rozlila v ústech a naplnila všechny mé smysli. Blaženě jsem vydechla.